Tahle hra by si zasloužila přepracovat do filmu či seriálu, říkal jsem si donedávna u svých oblíbených titulů. Po zhlédnutí prvního dílu seriálu The Last of Us na HBO Max už po tom zas tak netoužím. Videohra v přímém porovnání vítězí v intenzitě zážitku, jak si postapokalyptický příběh užít.
Hry jsou umění a mohou zprostředkovat složitý příběh i emoce. To hráči vědí už od doby, kdy na obrazovce blikal text a pár pixelů. Ponořit se do takového díla chtělo představivost jako při čtení knihy. S nástupem nových technologií začaly působit digitální postavy živěji. Vtáhly vás najednou i výrazem ve tváři. A dnes jim tvář a duši běžně propůjčují i známí herci.
Pro mě osobně zlom v prožívání her na úrovni filmového zážitku začal v roce 2004 u titulu Half-Life 2. Postava mladé ženy Alyx si mě dokázala získat uvěřitelnou lidskou mimikou v obličeji. Poznal jsem, kdy je šťastná, ustaraná, kdy se bojí. Vývojáři už nemuseli nic popisovat, prostě to ukázali.
Když o dekádu později vyšla hra The Last of Us, staly se pro mě nezapomenutelným zážitkem kromě grafiky a hereckých výkonů i skvěle zrežírované scény. Autoři jen s digitálními postavami a modely vytvořili hrůzné výjevy pádu civilizace. Hodili hráče do chaosu a z povahy formátu videoher ho nechali bát se o život, protože na rozdíl od seriálu může herní postava zemřít. Je možné selhat, a o to větší je odměna, když se hráč posune v příběhu dál.
Tenhle pocit strachu a radosti z úniku před téměř jistou smrtí mi v seriálu chybí. Až na drobné a citlivé rozšíření příběhu hry vidím často velmi podobné scény jako v původní videohře. Pokud tak budou autoři pokračovat i v příštích dílech, stačit mi to nebude. Kvůli tomu, že znám dobře herní sérii, působí pro mě ikonické výjevy a scény v seriálu chladněji. Cítím se, jako když někomu koukám při hraní přes rameno.
Snaha filmařů dokonale napodobit kostýmy a kulisy ve mně k mému překvapení nevyvolává fanouškovskou extázi, ale pocit, že sleduji pokus o kostýmovou zkoušku, cosplay. Jen pro vysvětlenou, jedná se o aktivitu, kdy se lidé převlékají jako postavy z filmů, komiksů a her.
Ten pocit nevznikl kvůli tomu, že by kostýmy nebyly perfektní a totožné s původním dílem. Jen můj mozek nechce v reálně zpracovaných kulisách uvěřit, že by se tak postavy dobrovolně oblékaly a úzkostlivě si v apokalyptickém světě držely svůj styl.
Při sledování jsem si uvědomuji, že v následujících epizodách pro mě bude důležité, jestli se autoři více odvážou. A jestli se pokusí na apokalyptický svět podívat i z jiné perspektivy a rozšířit ho. Přál bych si nové příběhové linky. Pouhý převod hry na nové médium je pro nehráče jistě cenný a jsem nadšený z toho, že si The Last of Us užijí i moji rodiče, ale jako fanouškovi mi převyprávění již známého nestačí.
Autorům Černobylu se s The Last of Us povedlo vstoupit na neznámou půdu. Natočili to totiž skvěle. Hrané adaptace her se doteď řadily přinejlepším k mírnému nadprůměru. Teď ale máme něco, co vypadá skoro přesně jako zásadní výjevy ze hry. Proč ale prožívat totéž, když mám z toho horší zážitek než u originálu?
Vlastně tu teď trochu naříkám jako fanoušek zfilmované knihy. „Hra je lepší, zahrajte si ji!“, je v dnešní době inovací dřívějšího bručení typu: „Vždy je lepší kniha než film.“ To je pro videohry skvělá zpráva. Pokud ještě panovaly předsudky, že toto médium nedokáže stát na piedestalu umění vedle filmů, tak padly. Precizní zpracování The Last of Us tyto předsudky obnažilo a rozbilo.
