V Kutné Hoře letos spustili projekt pod heslem „Jeden den nestačí“. Za nápadem stojí skupina podnikatelů, ochotníků a muzikantů, kterým je líto, že turisté Kutnou Horou jen prolítnou, vyfotografují se před Barboru a pak rychle pryč.
„Myslím, že by tady spousta věcí mohla fungovat líp,“ říká jeden z organizátorů Dušan Lapáček. „Tohle město je přece předurčeno pro turistický ruch. Ovšem místo aby tady lidé z turistiky žili, tak si hledají zaměstnání někde ve Foxconnu nebo v ČKD, a to je chyba,“ dodává Lapáček.
Za nápadem je snaha každý prázdninový večer nabídnout turistům důvod zůstat přes noc. Historické kulisy města jsou pro to ideální. Sedmička se zúčastnila jedné takové večerní toulky městem pod názvem Kutná Hora magická.
Je libo pověst?
Pořadatelé procházky stmívajícím se městem stříbra slibují také legendy a mýty a svému slibu dostojí při každém ze třinácti zastavení. Průvodcem je kostýmovaná trojice dávných obyvatel Kutné Hory. Hned na začátku místní ctihodný měšťan Ondřej Dačický vysvětluje, jak prý město k názvu přišlo.
„Přívlastek kutná nemá s kutáním nic společného,“ vysvětluje pan Dačický.
„Jeden znavený mnich kdysi usnul pod strmou skálou, a když se probudil, uviděl, jak z ní vyrůstají tři stříbrné pruty. Přikryl je svou kutnou a rychle utíkal se zprávou do kláštera. A tak se ona kutna dostala do názvu města,“ dodává Dačický, civilním jménem Miroslav Štrobl.
Pramen na potenci
Druhou průvodkyní je jistá Johana Záleská. Ta jako vyhlášená provozovatelka nejstarší živnosti má velmi dobré důvěrné informace o většině mužské populace města. Však také účastníky vycházky neomylně dovedla k modrému pramenu u majestátní čtyřmetrové Kamenné kašny.
„Je prokázáno, že pramen, který z kašny vytéká, zvyšuje mužskou potenci,“ říká se smrtelně vážným výrazem v tváři paní Johana, jinak Veronika Lebedová. Přítomné manželky a partnerky pečlivě dohlížejí, zda jejich polovičky se skutečně napijí. Co kdyby na tom bylo něco pravdy.
Zazděná Rozina
Ruthardská ulice ústí ke kostelu svatého Jakuba. Třetí průvodce upozorňuje na nejvyšší věž ve městě, která měří pětaosmdesát metrů.
„Původně to měly být věže dvě,“ vysvětluje místní frejíř Michal od Hory. „Jenže poddolované podloží by takovou zátěž už neusneslo,“ dodává Michal, občanským jménem Michal Smrkovský. A hned klade záludnou otázku, kdo že to byl frejíř. Dva asi šestiletí kluci neomylně vystřelí odpověď, že to byl přece frajer. Paní Johana se cudně usmívá a vysvětluje, že šlo spíš o ctitele žen a jednou takovou byla i Rozina Ruthardová. Její výstavný dům stál právě v místě dnešní Ruthardské ulice.
Průvodkyně přidává nejznámější místní pověst o skrblíkovi, který než by se s dcerou zbavil v rámci jejího věna i části majetku, nechal ji prý zaživa zazdít ve sklepení svého domu. Inu temný středověk.
Noli me tangere
Krátká zastavení se rychle střídají, občas se seběhne nějaký ten šermířský souboj nebo rvačka, ale pokaždé kostýmovaní průvodci kladou divákům nějakou otázku. Na začátku totiž každý dostal do ruky rébus s tajenkou, jehož vyřešení čeká na konci po koncertu skupiny Lisopea ve Vlašském dvoře.
Vlašský dvůr, zejména za Václava IV., se stal častým sídlem českého krále. V přízemí byla pokladnice a nahoře spal král. Vstupní portál vyzdobil stavitel Matyáš Rejsek latinským nápisem Noli me tangere, což v překladu znamená Nedotýkej se mne. Věčnou otázkou je, zda peněz či panovníka. Snad neprozradíme nějaké tajemství, že právě tento latinský nápis je také tajenkou příjemného procházkového rébusu magickým městem.
Ohňový souboj na závěr
Návštěvníci si užijí ještě malou ohňovou bitku, v jejímž finále přijde i syn průvodce měšťana Ondřeje, slavný Mikuláš Dačický. Kutnohorský šlechtic, v jehož přítomnosti prý žádná sukně není v bezpečí. Rytíři za svitu loučí vyhodnocují výsledky rébusu, a protože všichni uspěli, na dospělé čeká závěrečný přípitek medovinou a na děti alkoholu prostý nápoj.
„Moc se mi to líbilo. Takhle si představuji výklad historie,“ řekl Libor Puklický ze Znojma a s odkazem na místo svého bydliště rozverně dodává: „Nad očekávání jsem spokojený, jen toho alkoholu mohlo být víc.“
Zdaleka to není ojedinělý názor. „Vyšlo počasí a ohromně jsem se bavila,“ tvrdí Miloslava Krejcarová z Malešova. „Mám to do Kutné Hory kousek, ale dozvěděla jsem se spoustu věcí, které jsem vůbec nevěděla,“ dodává Krejcarová.
Kutná Hora se sice už dávno ponořila do tmy, ale reflektory ji neomylně protínají, aby ozářily dominanty města. Chrám svaté Barbory, jezuitskou kolej a řadu barokních soch na zídce nad říčkou. To jsou bez nadsázky místní Hradčany.
Žádná spící krasavice
Kutná Hora je jednou z dvanácti architektonických památek z českého území, jež jsou součástí světového kulturního dědictví. Skupina místních patriotů si moc dobře uvědomuje, že památky potřebují žít a Kutná Hora nemůže zůstat spící krasavicí.
„Tohle město si zaslouží, aby bylo milováno. Podobná zastavení v čase, jako to dnešní, mi pomáhají uvědomovat si souvislosti. Není nic krásnějšího,“ říká mírně unavený, ale spokojený měšťan Ondřej Dačický, když se před jedenáctou večer opět převléká do civilu za Miroslava Štrobla.
