Kadeřnictví, pedikúra, masáže, opravy obuvi nebo krejčovství. Služby potřebovali občané Kolína stejně jako dnes už před rokem 1989.
Devadesát stránek brožury Seznam služeb poskytovaných obyvatelstvu okresu Kolín vydaná v osmdesátých letech tehdy nahrazovala při hledání nejbližší opravny obuvi či dobrého kadeřnictví internetový vyhledávač. Stačilo zalistovat v útlé knížečce. Nebo se poradit s přáteli či známými.
„Když jsem sháněla kadeřnici, nechala jsem si poradit od kamarádek. To ostatně dělám dodnes,“ říká šedesátiletá Marie Jirásková.
Na RaJ neměl nikdo, pohlídal si všechno
Státní podnik Restaurace a Jídelny (RaJ) dlouhá léta spravoval všechny kolínské restaurace, vinárny, kavárny a hospody. Že by mu někdo šlápl na kuří oko, to se nestávalo.
Až v červnu 1989, kdy po sovětském vzoru se i v Československu mluvilo o perestrojce čili přestavbě, nutnosti přeměnit ekonomiku země.
Tak se v kolínském týdeníku Kupředu v rubrice Bodlák RaJ přece jen dostal na tapetu. Tvrdá kritika? Kdepak, jen krotký povzdech nad tím, že po koncertě Kmochova Kolína na náměstí nebyla k mání v restauraci v kulturním domě žádná teplá jídla.
„Odcházel jsem se zklamáním, myslel jsem moc brzy nově. V RaJi to bylo stejné jako v minulých letech. Kde zůstal zájem o zákazníka, kde?“ napsal v Bodláku „kritik“.
Státní nařízení z roku 1982 umožnilo občanům na základě povolení Národního výboru provozovat drobné služby.
Podle kolínského týdeníku Kupředu v roce 1985 tohoto povolení využívalo 309 lidí. Téměř polovinu tvořily švadleny a krejčové, pětinu samostatně pracující zedníci a malíři pokojů.
Většinu služeb do té doby spravoval Okresní podnik služeb sídlící tehdy v prostorách dnešní Střední průmyslové školy v Zahradní ulici. V únoru 1989 se úředníci konečně dopracovali k tomu otevřít v Kolíně takzvaný Dům služeb. O pár měsíců později, po listopadu, ho zase zavřeli. Podnikatelé a živnostníci dostali zelenou.
Okresní podnik služeb zaštiťoval také dvě kolínská kadeřnictví. Jedno v nízké budově ohybu ulice Na Magistrále, kde sídlí dodnes, druhé velké v Kouřimské ulici.
„Šel jsem okolo a díval se do výlohy. Jedna kadeřnice, paní Blechová, tehdy vyšla ven a zeptala se mě, co potřebuju, proč tam koukám. Řekl jsem jí, že bych tam chtěl pracovat,“ vzpomíná Milan Mazůrka na rok 1983, kdy přišel do Kolína a stal se zde vůbec prvním dámským kadeřníkem. I v Hradci Králové, kde se vyučil, byli podle jeho slov jen dva chlapci společně se dvěma stovkami dívek.
Kadeřník dodnes vzpomíná na těžké fény
Do města se Mazůrka přistěhoval se ženou kvůli bytu. „Předtím jsem po vyučení a vojně dělal čtyři roky maskéra v Československé televizi,. V Kouřimské to byla taková továrna na hlavy. V dámském kadeřnictví jsme měli třináct míst,“ vzpomíná na provozovnu Mazůrka.
Práce v kadeřnictví před rokem 1989 nebyla podle něho vůbec jednoduchá.
„Pracovali jsme na dvě směny. První začínala ráno v šest, druhá končila v půl desáté večer. Hodně vzpomínám na pistolové fény. Zahřívaly se, ale foukaly málo. Byly příliš těžké a pracovat s ním celou směnu, to bylo tak pro vzpěrače,“ řekl Mazůrka.
Když byla jedna hlava stejná jako druhá
Podle něj se jen ti statečnější z kadeřnictví pouštěli do odvážnějších účesů, jakým byla tou dobou třeba i foukaná ondulace.
Nejvíc se používala takzvaná vodová ondulace nebo trvalá. A tak se dalo téměř přesně poznat, od kterého kadeřníka dáma odchází.
Musela stačit pouhá půlhodina
„Každý z kadeřnictví měl svůj rukopis. Dnes si zákaznice samy řeknou, jak chtějí vypadat nebo přinesou obrázek. Odlišovat se chtěla hlavně děvčata, která šla do tanečních. Jenže málokterý kadeřník či kadeřnice se do toho chtěli pouštět, protože neměli možnost si nějaké pracnější účesy nacvičit. Navíc i ve čtyřiceti lidech na provozovně zbývalo na jednu zákaznici asi třicet minut. Tak i na parketě většinou byla jedna hlava jako druhá,“ vzpomíná Mazůrek.
Samostatnou kapitolou byly před změnou režimu barvy na vlasy.
„Třeba červená byla jenom jedna, číslo pětadvacet, tekutý přeliv. Na sluníčku a mytím se brzo ztrácela. Mnoho šedovlasých dam před dvaceti lety chodilo s hlavou s fialovým nádechem. Jenže kde vzít takovou barvu? A tak jsme na fialový přeliv rozpouštěli tuhu z inkoustové tužky,“ srovnává Mazůrka dřívější podmínky s dnešními, kdy si každý může vybrat mezi stovkami odstínů barev a přelivů na vlasy v každé drogerii.
Po revoluci si založil Mazůrek vlastní kadeřnictví. „Na vlastní nohy jsem se postavil po zrušení Okresního podniku služeb v roce 1991. Sebrali jsme odvahu a šli jsme do toho sami s kolegyni Hrabánkovou,“ řekl Mazůrka.
