Federace židovských obcí zahrnuje deset obcí, celkem kolem tří tisíc členů. Průměrný věk členů komunity, který činí asi 55 let, však nezaručuje reprodukci.
Když měl Tomáš Kraus, dlouholetý tajemník Federace židovských obcí v ČR, během uplynulé karantény volné chvíle, trávil je sledováním Netflixu. Tato streamovací služba v nedávné době nabídla divákům několik seriálů, jejichž děj se odehrává v prostředí americké a izraelské židovské komunity.
„Je pravda, že nebýt karantény, nikdy se k němu nedostanu,“ říká Kraus o seriálu Neortodoxní, který vypráví příběh dívky, jež uteče z ultraortodoxní židovské komunity v Brooklynu do Berlína, aby tam začala nový život. „V Česku by se to nemohlo stát, protože žádná podobná ultraortodoxní komunita tu neexistuje,“ vysvětluje Kraus. Pražské tradiční židovstvo naopak chodí do synagogy jednou za rok, většinou jen o vysokých svátcích.
Cestou kompromisu
Většina ortodoxních židů se do Česka dostala až po konci druhé světové války, kdy tehdejší Československo nabídlo repatriantům z Podkarpatské Rusi možnost přesídlení na své území. „V předválečné Praze žila jen malá ortodoxní komunita, většina židů se hlásila k takzvanému neologickému směru. Když se po válce obnovoval náboženský život, původní pražští židé zažili tak trochu šok, když se v jejich synagogách začali přistěhovalci modlit podle ortodoxního ritu,“ líčí Kraus.
Po dlouhotrvajících sporech našly obě komunity kompromis – dohodlo se, že se ortodoxní židé budou modlit ve Staronové synagoze, zatímco původní pražská komunita bude navštěvovat Jeruzalémskou synagogu. A platí to dodnes.
Federace židovských obcí dnes zahrnuje deset obcí, celkem kolem tří tisíc členů. „V podstatě se všichni známe navzájem,“ říká Kraus, který se na životě obce podílí od mládí. Pouze zlomek členů se ale hlásí k ortodoxnímu židovství. Část ortodoxní komunity je tvořena konvertity, tedy lidmi, kteří se židy stali z vlastního rozhodnutí.
„Občas se ozývají kritické hlasy, podle kterých by se židovská komunita měla skládat z rozených židů,“ poznamenává Kraus. Lidí s židovskými kořeny je podle odhadů Federace v Česku až kolem dvaceti tisíc. „Zatímco podle ortodoxního rabína je židem pouze ten, kdo má židovskou matku, Federace používá definici na základě takzvaného práva návratu, kde pro prokázání židovské identity stačí židovský původ alespoň jednoho z prarodičů.
Soumrak mimopražských obcí
Velkou část členů tvoří starší lidé, mezi nimiž se dodnes najdou ti, kteří přežili holocaust jako děti. Naopak nejnižší podíl připadá na lidi v produktivním věku. „Průměrný věk členů komunity, který dnes činí asi 55 let, nezaručuje reprodukci, a pokud to takto půjde dál, některé mimopražské obce skončí během dalších deseti let,“ říká tajemník. K nejisté budoucnosti židovských obcí přispěla i současná krize související s pandemií.
„Bylo pravděpodobně chybou založit téměř všechny příjmy na turistickém ruchu,“ připouští Kraus. Zatímco pražská obec těží částečně z developerské činnosti s nemovitostmi, které získala v rámci restitucí, mimopražské obce jsou odkázány většinou na podporu federace a státu.
„Pokud přežijeme další rok, bude to skutečně ekonomický zázrak,“ říká. Jeho kolegové v zahraničí podobný problém řešit nemusejí. „V západním světě je běžné, že si obec financují vlastní členové, například jako v Německu prostřednictvím církevní daně,“ vysvětluje. V Česku by se podle něj takový systém neuchytil. „Lidé jsou zvyklí na obrácený tok peněz, kdy obec investuje do nich, ne naopak,“ podotýká.
Judaismus à la carte
České židovské obce trápí podle Krause nejen finanční nestabilita, ale i krize identity. „Když to přeženu, kdo dnes nenosí pejzy a černý klobouk, není považován za žida. Jenže Einstein je také nenosil,“ popisuje stereotyp, který panuje v české veřejnosti a do jisté míry i mezi českými židy.
Největšího rozkvětu se přitom česká židovská komunita dočkala během první republiky, kdy se velké množství židů přiklonilo k sekulárnějšímu pojetí židovství a aktivně se podílelo na životě společnosti. Jejich integrace však nastala již dříve v devatenáctém století, kdy řada židů přestala používat němčinu, začala mluvit česky a sympatizovat s českým obrozeneckým hnutím.
„Slavná éra českého židovstva tak neměla nic společného s ortodoxií,“ podotýká. Když se po pádu komunismu obnovovaly židovské obce, český a obecně středoevropský model židovských komunit už nikdo neznal a jako vzor sloužil příklad náboženských židovských komunit ze zahraničí. „Působí to až komicky, když se čeští židé více identifikují se Šumařem na střeše než s Kafkou,“ vysvětluje Kraus, podle kterého je to výsledek nedostatečné znalostí dějin vlastní komunity.
Příklon k češství
Světové výzkumy ukazují, že více než společné náboženství spojují Židy podobné osudy v průběhu druhé světové války. „Z výzkumů plyne, že klíčovými pojmy pro židovskou identitu jsou Izrael a holocaust. Náboženství není prioritou pomyslného žebříčku hodnot,“ říká Kraus.
Sam sebe stejně jako většina členů židovských obcí považuje za Čecha vyznávajícího židovské náboženství. „Když jsme v devadesátých letech byli osloveni státem, zda nechceme získat status národní menšiny, zeptali jsme se našich členů a ti to odmítli – řekli, že se cítí být Čechy,“ vzpomíná.
Židovská identita se podle něj nemusí vázat pouze na náboženskou složku. „Zastávám myšlenku judaismu à la carte, který člověku nabízí židovství z mnoha pohledů – politického, náboženského, etického, kulturního,“ domnívá se odborník, podle kterého je české prostředí židovské kultuře nakloněno.
Přestože podle výroční zprávy o projevech antisemitismu za rok 2019 nastal dvojnásobný nárůst počtu případů oproti předchozímu roku, je to stále nízká úroveň. „Když jsem kolegyni z jiné evropské země pověděl o našich sedmi stech případů ročně, odpověděla, že tolik jich registruje za den,“ říká Kraus s tím, že 95 procent z celkového počtu tvoří případy na internetu.
