Jiří Krytinář vzponíná na čtyřicet let své herecké kariéry. „Přeji ti, aby náklad, kdyby se postavil na sebe, byl aspoň stokrát vyšší než ty,“ pogratuloval Krytinářovi ke křtu, který byl součástí sedmého ročníku Festivalu evropských filmových úsměvů, moderátor Marek Vašut.
Setkal jste se již s publikem?
Hostovali jsme v Boleslavi s Divadlem Bez zábradlí s Rodinou Tótů i Hráči. Byli jsme spokojení, protože je tu publikum, které touží po umění. Líbí se mi i město, má asi budoucnost, protože se zde stále něco nového děje.
Dlouhý čas jste pracoval jako hodinář, víte, že jsou v Boleslavi sluneční hodiny?
Zajímám se i o sluneční hodiny, vůbec ale nevím, že je tady máte, musím se na ně podívat.
Hodinářství, kterému jste se vyučil, vás tedy baví dodnes?
Opravuji už jen jako koníček staré přístroje. Přinesou mi je babičky a známí, já jim je na chalupě opravím, z čehož oni mají radost. Říkají, že je to jako bych byl s nimi.
Od hodinářství jste zběhl k filmu. Kolik rolí jste už ztvárnil?
Nedávno jsem to počítal. Za čtyřicet let působení u filmu a divadla jich bylo 120. Ale počítal jsme mezi ně také koprodukční filmy.
Zahraničních filmů jste natočil celou řadu. Které natáčení pro vás bylo největším zážitkem?
Vzpomínám na film Výkřik 2, který točili asi před čtvrt stoletím Američané u Mostu a na dalších místech. Šlo o horor, v němž jsem hrál vlkodlaka. Byla to úžasná spolupráce a hlavně jsem dělal i kaskadéra, skákal jsem ze čtrnácti metrů do krabic. Bál jsem se, ale zvládlo se to. Byl jsem totiž postavený před hotovou věc. Skoč, nebo nedostaneš roli, tak jsem skočil.
Kde všude jste v zahraničí natáčel?
Pracoval jsem v Itálii, Německu i Rakousku. Většinou to pro mě bylo poučné, protože jsem byl hozený do vody a musel jsem šlapat a mluvit cizími jazyky.
Natáčí s vámi i vaše dcera. Nebude se hlásit na nějakou hereckou školu?
Jana je strašné číslo, je jí devatenáct let a trošku objevuje svět. Občas si zatočí i v reklamě, někdy ve filmu. Nechce to ale brát jako povolání, spíš se bude snažit studovat nějakou ekonomickou školu, nyní chodí na gymnázium. Zatím ji ve všem podporuji, doufám, že mě nezklame.
Nedávno jste byl propíraný bulvárem.
Na těch zprávách nebylo nic pravdivého. Žádné drogy nebo alkohol. Vše zavinil bývalý kamarád, který se za 500 korun nechal přesvědčit, aby lhal. Musel jsem podat trestní oznámení, takže teď vše šetří policie. Udělal jsem si i testy vůči toxickým látkám, které dopadly negativně. A s manželkou se nerozvádíme, vše je v pořádku. Jen jsou na mě doma kvůli bulváru naštvaní.
O tom všem je vaše kniha Dívám se vzhůru?
Jsou v ní veselé příběhy ze života, z dětství, z divadla. Historky, které jsem zažil s kolegy, jako byli Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Vladimír Menšík, Stella Zázvorková nebo Dana Medřická. Ti všichni mi pomáhali v tom, abych to čtyřicet let s blázny v divadle a ve filmu vydržel.
Kmotru jste si vybral sám?
Ano, s Květou Fialovou hrajeme v divadle. Když tam přijdu, klekne si ke mně, aby mi mohla koukat do očí a říká: Jestli tomu Jiříčkovi někdo ublíží, zle se se mnou potáže, protože já ho chráním. Je to moje sudička.
Na festival přijedete i za rok?
Určitě. Jezdil jsem spíš na festival do Karlových Varů, ale poslední dobou mi začalo vadit, že je komerční. Začal být okázalý a postrádá slušného přátelského ducha. Naopak v Boleslavi se řediteli Janu Kudělovi podařilo dát dohromady slušné lidi, kteří festival dělají srdcem a ne pro peníze. Na všech festivalech by se měli potkávat lidé a něco si sdělovat, jako je tomu na Festivalu evropských filmových úsměvů. Takže za rok přijedu zase, možná zde i pokřtím další knížku.
Opět paměti?
Ne, možná to bude kuchařka, možná příběh, který po mně chce režisér Juraj Herz, a já mu jej musím už jen dodat, protože na papíře ho mám. Myslím, že to bude bomba.
