Skupina Kafka Band, jejímiž členy jsou mimo jiné lídr skupin Priessnitz a Umakart Jaromír Švejdík (JŠ) a producent a člen Tata Bojs Dušan Neuwerth (DN), vydala nové album Amerika. Společně se spisovatelem Jaroslavem Rudišem a dalšími na něm prostřednictvím písní a scénického čtení zpracovali svou představu slavného románu Franze Kafky.
Proč jste si vybrali Ameriku a ne jiné Kafkovo dílo?
DN: Oslovilo nás divadlo v Brémách, které chtělo adaptovat Ameriku jako představení. Byla to z jejich strany nabídka a pro nás zakázka.
Divadlo v Brémách před čtyřmi lety i s vaším Kafka Bandem již nastudovalo Kafkův Zámek. Byl mezi těmito dvěma projekty nějaký rozdíl?
DN: Když jsme pracovali na Zámku, tak jsme nejprve natočili desku, se kterou jsme jezdili na koncerty. Brémští jeden viděli a nabídli nám divadelní představení. U Ameriky to bylo opačně – nejdříve nám nabídli nastudovat Ameriku. A až poté, co se představení odehrála, jsme si řekli, že by bylo škoda, když vzniklo tolik nových písniček, to nedotáhnout do podoby alba.
JŠ: Představení jsme nastudovali v Brémách, které jsou obdobně jako Hamburk symbolem pohybu lidí v tehdejší době, kdy se z těchto měst odjíždělo do emigrace do Spojených států. Ten duch je tam stále cítit. Brémy jsou stejně jako Amerika obrovský melting pot, je tam hodně kultur. Vždyť v divadle, kde jsme na tom pracovali, jsou jeho členové ze šedesáti procent cizinci.
Album Amerika je zvukově jiné než Zámek, s modernějším zvukem. Proč?
DN: Zámek byl více o samotném příběhu a knížce. Ameriku jsme pojali více současně jako symbol. Snažili jsme se knihu a album propojit se současností, s věcmi, které se člověku, když si řekne Amerika, vybaví nyní. Třeba věci týkající se uprchlíků a dalších.
I Donalda Trumpa?
DN: Jak je každému libo. Každý si může představit, co chce. Může to být klidně Trump, který symbolizuje určitý typ člověka a způsob přemýšlení o světě a lidech.
JŠ: Myslím, že stále platí, že Češi sní o Americe a obecně o tom, že je někde lépe a krásněji než tady. Album je o pocitu, proč nezdvihnout kotvy a nejít dál, jako to udělala hlavní postava románu Karel Rossman. Přišel do Ameriky, plnil si americký sen, pak to s ním šlo dolů a skončilo to bůhví jak.
DN: Co se týče zvuku – Zámek jsme nahrávali na dobové nástroje. Ale tady jsme cítili tu aktuálnost, tak jsme si řekli, že budeme experimentovat. Vyhodili jsme proto klavír, kontrabasy a další akustické nástroje. Cílem bylo, aby to znělo současně a trochu chladně. Popsat, jaké to je, když člověk přijede do cizí země a je tam sám.
Máte z Brém příslib třetího kafkovského projektu?
DN: Říkali jsme si s režisérem a producentem brémského představení Alexanderem Riemenschneiderem, že to musíme dotáhnout a udělat i Proces. Ale zatím nikdo nevolal.
JŠ: To by bylo poprvé, co bychom se museli rozhodnout sami a nebylo by to na zakázku. Možná nás to zruinuje a do důchodu půjdeme jako chudáci.
Před pár dny skončila výstava v pražském Doxu ke 30 letům existence Tata Bojs. Co bude dál?
DN: Chceme se vrhnout na nové písničky. Některé už máme nahozené, ale pořád do toho něco chodí, takže na novou tvorbu člověk nenachází dost času. Uděláme si nějaké soustředění a pustíme se do toho. Ale album ještě letos nebude.
Je tři roky staré album Beztíže opravdu poslední deskou skupiny Priessnitz?
JŠ: Ano, ano. Rozhodnutí padlo, kapela je rozpuštěná. Je to definitivní. Jsme kluci z Jeseníku, a když něco řekneme, tak to platí.
A co Umakart? Ten měl loni po několikaleté pauze pár koncertů.
JŠ: Koncerty jsme odehráli kvůli výročí Tata Bojs, protože půlka Umakartu hraje i v Tata Bojs. Ale je to podobný model, nebudeme hrát. Já jsem rád, že se zbavuju muzikantských starostí a stačí mi Kafka Band a nějaké případné experimenty. Ale už se mi po koncertech moc jezdit nechce. Přiznám se, že to mě už nebaví. Jak říká moje žena: Už ses, Jarouši, narajzoval dost.
A má pravdu. Myslím, že Priessnitz i Umakart řekli to, co měli říct. A rozhodně s Priessnitzem jsme odešli v pravou chvíli v tom nejlepším. Nemá se odcházet, když hraješ už jen po hospodách. Odešli jsme, když nám bylo nejlépe, a tak si nás, myslím, budou lidi pamatovat.
