Za šest obrazů jsem si koupila pračku, říká umělkyně Vendula Chalánková

Vendula Chalánková

Vendula Chalánková Zdroj: Anna Vacková

Vendula Chalánková
Vendula Chalánková
Vendula Chalánková
Vendula Chalánková
5
Fotogalerie

Je asi nejvtipnější českou umělkyní, na škole bubnovala na topení a proslula zábavnými komiksy komentujícími groteskní motivy současnosti. Vendula Chalánková, které v žebříčku J&T Banka Art Index patří dělené 36. a 37. místo, se ale nevyhýbá ani vážným tématům, jako jsou exekuce nebo reakce české společnosti na migrační krizi.

V předchozích letech jste byla docela na roztrhání. V roce 2016 jste měla dvanáct výstav a pak chtěla zvolnit. Povedlo se?

Když jsem to počítala, tak nepovedlo. A pro letošek to zase vypadá, že se mi to zase nepovede. Většina výstav bude v Česku, ale zrovna nyní putuje po českých centrech v různých zemích světa kolektivní výstava 12 světů, která představuje současnou českou ilustraci. Výstava je pořád v pohybu a občas ji někde navštívím, naposledy to bylo v Moskvě.

Loni vám navíc přibyla i další, docela nečekaná platforma, kde svá díla prezentujete.

Ano, loni jsem poprvé objížděla hudební festivaly. Nejzajímavějším zážitkem byl Brutal Assault. Tam už asi třetím rokem pořádal Pavel Forman výstavu, která se pojí právě s metalem a tvrdší hudbou.

Co jste tam vystavovala?

Měla jsem tam zajíčka v plynové masce a jednoho zajíčka s vnitřnostmi z takové postapokalypticky laděné série. Toho v plynové masce jsem už neměla, tak ho zapůjčil Honza Gerych. A zajímavé bylo, že v úplně poslední hodině festivalu při koncertě Sepultury ho někdo ukradl. A nikde se doposud neobjevil, ani na Facebooku se s ním nikdo nepochlubil. Takže se někomu asi opravdu líbil.

Humor je vám zjevně vlastní. Je to pro umělce výhoda?

Objektivně vám to asi neřeknu, ale nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo řekl, že jsem na umělkyni moc veselá a že shánějí někoho zádumčivějšího. U zakázek je to dokonce asi opravdu výhoda. A u volných věcí to kolikrát ani humorně vůbec nemyslím.

Ale zároveň často zmiňujete, že umělecká tvorba je i plná samoty, což zase většině lidí úplně zábavné nepřijde. Jak se tedy při tvoření cítíte?

Já se cítím dobře. Když jsem sama, je mi asi úplně nejlépe. Aspoň mi do toho nikdo nekecá.

Vůbec nikdo? Žádní galeristé?

Galeristu nemám. Ale jo, občas mi do toho přece jen někdo kecá. V první řadě můj přítel, který se k tomu dostane nejdřív a bývá nevybíravě kritický. Z uměleckého světa mě nejvíc ponouká a povídá si se mnou o tvorbě kurátor a kamarád Radek Wohlmuth. Ten se mnou dělá výstavy nejčastěji a nutí mě, abych na každou výstavu měla nové věci. Nebo alespoň nějaké nové věci. Pro aktuální výstavu v Jihlavě jsem připravila nové komiksy a pak také ilustrace k videohře Bohužel.

Dělala jste hru?

Ano, pro dokument Saši Dlouhého o pěti uprchlících, kteří v České republice žádali o azyl. Spojil mě s mým bývalým spolužákem Michalem Mariánkem, který navrhl počítačovou hru a já jsem pro ni dělala vizuál. Uprchlík nám vybíhá v triku Route 66, což je reálný oděv, který jsem našla na fotografii, kde se uprchlíci setkávají s Angelou Merkelovou. Ocitá se na cestě a překonává různé překážky. Přeskakuje teroristy, plot, pobřežní hlídku, policisty, před Českou republikou myslivce, až přibíhá k České republice, kde probíhá demonstrace a na transparentu se objeví: Vrať se zpět! Tedy tuto hru nejde vyhrát.

To je dost temný, byť trefný komentář současné reality.

Myslím, že úkolem umělce je žít ve své době, ale zároveň ji kritizovat. Na výstavě je i dílo věnující se exekucím, série pojmenovaná Nikdy nerezignujeme na vymáhání vašeho dluhu. Jde o obrazy úředních obálek s pruhy. Začíná to Modrým pruhem na bílém pozadí, pokračuje Červeným pruhem na bílém pozadí a Zeleným pruhem na bílém pozadí až k Fialovému pruhu na bílém pozadí. Jde o takovou gradaci strachu vyvolaného pomocí barvy. Vnímám a četla jsem v knize Jak být volný, že hypotéka je jen komerční zneužití touhy po domově. A dluh zotročuje.

Vy jste ale původně k umění nesměřovala. Vaše cesta k této profesi nebyla zrovna přímočará.

To nebyla. Studovala jsem učitelství pro mateřské školy a moje učitelka Vlaďka Hlavenková ve mně rozpoznala talent. Když jsem pak maturovala, poslala mě do Oseku u Duchcova na jedno sympozium umělců. Tam probíhala soustředění, nejen výtvarná, ale i divadelní. Jedno z nich vedl Petr Kvíčala a Marian Palla z FAVU.

První večer jsme se sešli v hospodě a Marian Pala ukazoval fotky ze svých akcí. Úplně mě to nadchlo, tak jsem tam těch 14 dní strávila s ním a pak jsem se k němu hlásila na FAVU do Brna. Vedoucím byl Vladimír Merta a Marian Palla byl asistentem. Vzali mě hned napoprvé.

Neměla jste na FAVU zprvu nějaké problémy jako studentka, která přišla z učitelství pro mateřské školy?

Neuměla jsem o svých pracích mluvit. Nikdy předtím jsem to totiž nemusela dělat. První klauzury měly zadání Hlavou proti ploše. Udělala jsem bílý obraz metr krát metr a doprostřed jsem nalepila hřebíček – hlavičkou proti té ploše. Pak jsem řekla, že to je to hlavou proti ploše a nic dalšího. To jsem ale narazila. U komise byl Tomáš Ruller a ten mě vyzval, že to chce alespoň nějakou akci, že se proti tomu mám třeba rozběhnout. To jsem teda neudělala. Nakonec jsem stejně prospěla, ale řekla bych že s odřenýma ušima. Hned potom si mě na kobereček zavolal Vladimír Merta a řekl mi, že takto to nepůjde, že musím být pracovitější. Taky mi říkal, že to je moc Marian Palla a že druhého Mariana Pallu tam nepotřebují.

Nakonec vás ale nevyhodili…

To ne, studovala jsem sedm let.

Proč tak dlouho?

V samém konci jsem si to natáhla. Například teoretickou část diplomové práce jsem dělala rok, pak jsem si uvědomila, že jsem celé studium nebyla na zahraniční stáži, tak jsem vyrazila do Španělska. Tam jsem šla do ateliéru malby a strávila tam půl roku. Poslední půlrok jsem dělala praktickou část diplomky. To byly malby ze Španělska a animovaný film Na kafíčku, který vycházel z mých komiksů.

Jak se na umělecké škole absolvuje? Dostávají umělci také červený diplom?

Ten jsem nedostala, bylo to v modré složce. Sice jsem na konci měla samé jedničky, ale ve Španělsku mi dali dvojku. Jednak jsem toho profesora potkala jen párkrát, a když už, tak jsem se s ním nemohla moc domluvit kvůli jazykové bariéře.

Ačkoli jste absolvovala animovaným filmem a malbou, vašimi častými technikami jsou vystřihování, nalepování, vyšívání… Nezlobte se, ale nepřipomíná to přece jen trochu tu mateřskou školu nebo pracovní vyučování?

Vidíte, mě to fascinuje od té školky, kdy jsem se to naučila. A dneska mě na tom nejvíc fascinuje, že se tím živím. Navíc dělám různé workshopy, čímž se vlastně k tomu prapůvodnímu směřování trochu vracím.

Tedy jedním slovem: rozmanitost. A totéž platí i pro to, jak svá díla prodáváte. Ještě využíváte komunitního tržiště Fler?

Dneska už ne. Začalo to na konci školy, kdy jsem přemýšlela, čím se vlastně budu živit. Byla jsem na spoustě pohovorů a nikde mě nechtěli. Mám z tohoto období série komiksů Na pracáku a Čím budu? Tak jsem si založila vlastní designovou značku Zvrhlý vkus a opravdu jsem si myslela, že to bude moje obživa.

Spočítala jsem si, kolik nášivek, náušnic nebo třeba broží jsem schopna udělat za den. Narážela jsem ale na to, že jsem je neuměla prodávat. Účastnila jsem se řady designových marketů. Ale protože nemám auto, musela jsem to třeba tahat vlakem a autobusem v batůžku se skládacím stolkem. Tím byl můj sortiment značně omezený. Po nějaké době to už navíc měl asi každý, kdo o to měl zájem.

Obchodní síť jste nezkoušela?

Ale ano. Dala jsem své věci do malých krámků, které jsem jednou za měsíc objela. Tehdy jsem nejvíc využívala právě i ten Fler. To je ale pryč. Nedávno jsem objevila poslední kusy, které jsem měla doma, dala je do krabice a napsala na ni Zbytky Zvrhlého vkusu.

Dneska už vás tedy živí „velké umění“?

Ano, ale zároveň i to užité. Mám hodně zakázek na ilustrace dětských knih, nově také animace. Například už nějakou dobu pracuji na různých věcech s motivem Leoše Janáčka pro město Brno. Nejprve vzniklo pexeso a později spolupráce vyústila ve tři animované filmy ze života Leoše Janáčka. Také pracuji pro Kühnův dětský sbor, pro který vznikly nejprve knihy s lidovými písněmi a koledami a pak animovaný pořad Zpívejte s námi pro ČT Déčko.

Kdy se to zlomilo od toho, řekněme, ježdění po designových marketech k prodeji umění?

Jako zásadní zlom vnímám, když se mi roku 2009 stala z nášivky ilustrace. Tehdy si mě pro spolupráci vybrala Veronika Kopečková a udělaly jsme spolu mou první knížku O Červené karkulce. S prodejem volné tvorby soukromým sběratelům to šlo velmi pomalu. První prodej mého umění těsně po škole učinili bratři Markové, pak hodně dlouho nic až po nákup pro vznikající Artbanku, o které tvrdím, že mi zvýšila životní úroveň, neboť jsem si po prodeji šesti obrazů mohla koupit pračku. Do té doby jsem prala ručně v umyvadle.

Nejčastěji pak nakupovaly galerie, které si něco chtěly nechat po výstavě. A trvá to dodnes, od galerií mám vlastně nejčastější příjmy za volnou tvorbu. Přesto cítím jako výhodu, že se volnou tvorbou nemusím živit. Dodává to tvorbě svobodu a taky nejsem a nemusím být obchodník.

Nejste?

No, moc mi nešel Zvrhlý vkus, natož prodej umění. Poprvé mě na to upozornili až v Dvorak Sec Contemporary Gallery. Několik let jsem pár obrazů měla v jednom obchůdku s designem svých kamarádů. Nejdřív je měli v obchodě, pak je dali pod pult, nakonec obrazy skončily ve sklepě. Byla to série tří obrazů ze Španělska, které se nabízely po dvou tisících, celá za šest tisíc. Pak jsem přijela do té DSC Gallery a tam se mě ptali, co ještě mám, tak jsem tam dovezla tyto tři obrazy a oni je obratem prodali asi za 40 tisíc. Tak mi říkali: Vidíte, Vendulo, to je důkaz, že si to nemůžete prodávat sama.

Vendula Chalánková (38)
Česká výtvarnice, konceptuální umělkyně a kreslířka komiksových stripů se narodila v roce 1981 v Přerově, kde vystudovala střední pedagogickou školu. Poté absolvovala fakultu výtvarných umění v ateliéru environmentu u Vladimíra Merty a Mariana Pally. Je držitelkou řady ocenění včetně ceny Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze či vídeňského Museum für Angewandte Kunst.