Život léčitele Mikoláška by vydal na deset dramat, říká Marek Epstein | E15.cz

Život léčitele Mikoláška by vydal na deset dramat, říká scenárista filmu Šarlatán Marek Epstein

Iva Přivřelová

Do kin se konečně dostává očekávaná česká novinka polské režisérky Agnieszky Hollandové Šarlatán. Scénář dramatu o proslulém léčiteli Janu Mikoláškovi a jeho vnitřních démonech napsal Marek Epstein. „Vnímal jsem ho tak, že má dar, skrz nějž může získávat určité odpuštění. Ale protože to je chybující člověk se slabinami, někdy mu to prostě vleze na mozek,“ říká.

Příběh Jana Mikoláška vás zaujal až poté, co jste si přečetl jeho autobiografii. Co přesně vás na ní tak zaujalo?

Především ta nekritická pozitivita jeho náhledu na vlastní život a nepochybně mě dostala i čísla na konci knihy. Mikolášek sám sobě spočítal, že odléčil pět až šest milionů lidí, v té knize dokonce uvádí, kolik hodin života komu daroval, a píše, že díky tomu měl jeho život smysl. Takový autoportrét mi přišel něčím zneklidňující, zvlášť ve spojitosti s dalšími aspekty jeho života, které jsou s tím pozitivním pohledem v protikladu.

Víme, že byl za války na gestapu podroben testu a musel uspět, aby ho nezavřeli nebo hůř. Víme, že léčil Zápotockého i že ho komunistický režim nakonec rozdrtil. Sám fakt, že byl homosexuál v době, kdy to bylo trestné, pravděpodobně do jeho života vnášel velké drama.

Jeho autobiografie přitom moc dramatická není, vyznívá spíš jako milá pohádka o velmi hodném a talentovaném člověku. Ale když jsem objevil onu druhou stránku jeho života, zjistil jsem, že by vydal na deset dramat.

Jak se rodil psychologický profil filmového Mikoláška?

Klíčové bylo zjištění, že se za první světové války postřelil. To nám dalo možnost vytvořit okamžik, od něhož se bude vše odvíjet. Moment, v němž udělá něco, co si s sebou ponese po zbytek života a který ukáže, proč má právo být rozporuplný. Volba mezi jeho a cizím životem je ve filmu akcentovaná několikrát.

Zároveň je v něm však cítit, že při léčení nejen odčiňuje dávnou vinu na smrti jiného, ale také se díky tomu cítí mocný a důležitý.

Vnímal jsem ho tak, že má dar, skrz nějž může získávat určité odpuštění, ale protože to je chybující člověk se slabinami, někdy mu to prostě vleze na mozek. Věřím, že když ucítil tu ohromnou moc, častokrát ji zneužíval. Stejně jako každý, kdo si čichne k moci.

Teď mluvíte o Mikoláškovi skutečném, nebo filmovém?

Já je moc neodlišuju. Snažil jsem se Mikoláška pochopit a mít ho rád. Obdivuju ho za to, kolik rozdal zdraví. Otázka je, jestli někoho kvůli jeho slabostem máme zatratit, nebo jsou slabiny součástí každého z nás, kterou je třeba přijmout.

Podle recenzí po Berlinale, kde měl film v únoru světovou premiéru, se zdá, že někteří diváci chtěli, abyste jim jasně ve filmu řekli, jestli byl tedy Mikolášek dobrý, nebo špatný člověk. To by ale byla škoda, souhlasíte?

Naprosto. Tím, že nedáváme jasnou odpověď, diváka nutíme, aby se otočil sám k sobě a zamyslel se, jaký je on sám. Aby se sám sebe zeptal: Kdyby se to mělo u mě sečíst, byl bych dobrý, nebo špatný člověk? Čeho je ve mně víc?

Býváte překvapený, co si diváci ve vašich filmech dokážou všechno najít?

Když se vůbec někomu chce v nich něco hledat, je to dobře. K tomu myslím ale dojde u všech věcí, které se podaří. Umělec se může při tvorbě soustředit na jednu čistou myšlenku, ale pak přijde někdo jiný a najednou v tom vidí jiné otázky, jiné téma, jiné odpovědi.

Umělec není filozof, ale člověk, který něco stvoří, protože má talent, a ostatní mu to zanalyzují a vyděsí ho, co všechno do toho vložil. Když se to stane, znamená to, že jeho dílo má šanci žít. Když chtějí lidi svůj film vyspekulovat a vědomě do něj nastrkat všechno, většinou to nefunguje.

Jaká témata a otázky v Šarlatánovi našla Agnieszka Hollandová?

Původně měl příběh jiný konec, ne u soudu, ale ve vězení. Pro ni ale emocionálně skončil dřív. Pak už jsme jen ladili míru zla v Mikoláškovi, tak aby toho nebylo moc, aby diváka stále překvapoval.

Mě osobně překvapilo, že se film v druhé polovině změní v melodrama. Předchozí skoro politické drama pro ten silný milostný příběh vlastně funguje jako odrazový můstek. To jsem ve scénáři neviděl.

Do role Mikoláška byl poměrně brzo obsazen Ivan Trojan, když jste pak scénář upravoval, psal jste mu změny na tělo?

Ivan je schopný zahrát skoro všecko, takže když ho přesvědčíte, že je jeho postava z pohledu dramatu správně napsaná, nemá problém. Já si teda myslel, že tuhle roli Ivan nevezme, že je stará konzerva.

On rád mluví o tom, jak mu únavou nešla scéna, v níž se Mikolášek obhajuje, co všechno dělá pro lidi. Houby únava, on nechtěl prostě říct, že Mikolášek poslal desítky tisíc korun na podporu KLDR. Když vám ale dobrý herec věří, zahraje cokoliv.

Máte při psaní scénáře přesnou představu o vzhledu postav?

Musím napsat nějaký věk a základní rysy, ale svou přesnou představu asi popsat nedokážu. Což je pro režiséra nebo producenta možná lepší, sám pak dojde k tomu, jaká postava by to měla být.

Jako scenárista jste poměrně plodný. Jaký máte pracovní režim?

Snažím se psát každý den, poté co rozešleme děti do všech vzdělávacích ústavů. Nemám problém s tím sednout si a psát. Musel jsem se ale naučit přestat na to psaní v nějaký čas myslet. Jinak bych se zbláznil. A snažím se psát, aby mě to bavilo, ne proto, abych neumřel hlady. To bych pak možná radši šel dělat něco jiného než to, co mám rád.

Zvykl jste si, že scénář napíšete, odevzdáte a pak léta čekáte, co z něj bude a jestli vůbec něco?

Tak to prostě je. To, že výsledek je kolikrát jiný než moje představa, je bohužel taky součástí tohohle zaměstnání. Někdy to je frustrující a někdy zase super.

Psal byste tedy raději knihy, nad kterými byste měl větší kontrolu?

To je můj sen, ale uživit se u nás literaturou je složité. Můžu říct, že mám za sebou tři knížky, ale ne že jsem spisovatel. To bych musel napsat tak dobrý text, že by se přeložil do nějakého světového jazyka.

Často říkám, že scenárista je mezikrok mezi spisovatelem a režisérem. Já bych byl radši to první, práce se slovem mi je bližší, režisér musí být i psycholog, malíř a manažer. To bych dělat nechtěl, i když bych si režii rád jednou zkusil.

Marek Epstein (44)
  • vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze (2003)
  • napsal scénář ke zhruba dvěma desítkám filmů, například ROMing (2007), Václav (2008), Signál (2012), Ve stínu (2012) či Důvěrný nepřítel (2018)
  • režíroval filmy Chodec (2001) a Neděle (2003)

Autorka je spolupracovnicí redakce

Autor: Iva Přivřelová
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!