„Nadšený Brontosaurus” Roman Haken v zaměstnání šéfuje neziskové organizaci a působí jako bruselský poradce. Málokdo by ho tipoval na jednoho z největších moravských sběratelů zkamenělin. „Přitom jsem je začal sbírat už jako dítě,” říká osmačtyřicetiletý ekolog z Přerova při popisování svých sedmi největších radostí.
Fosilie
Moje cesta k paleontologii je dílem obrovské náhody. Bylo mi tehdy deset let, žil jsem v Praze a jednou jsem se na ulici sehnul k podivně vypadajícímu kameni. Ukázal jsem ho ve škole své učitelce přírodopisu a ta užasla – v ruce totiž držela zkamenělinu hlavonožce.
Nález tak vzácného kousku mě nastartoval k dalšímu bádání. Přihlásil jsem se do geologického kroužku a začal se na větší úrovni zabývat hledáním fosilií, jezdil jsem na výpravy a vozil si z nich hotové historické poklady. Dnes mám sbírku zhruba o tisíci kusech zkamenělin a mým posledním nálezem je trilobit, který jsem našel u Berouna.
Adam a Eva
Z manželství mám dvě děti. Dceři Evě je devatenáct let, synovi Adamovi o dva roky méně. I když už nejsou dětmi v tom pravém slova smyslu, pro mě budou dětmi navždy. Jako pro každého rodiče jsou pro mne oba dva velkými radostmi.
Rybičky
Pohled do akvária mě uklidňuje. Rád se dívám na rybičky, které si bezstarostně plují ve vodě. Proto mám doma dvousetlitrové akvárium, v němž žijí líbající čichavci, mečovky, paví očka, panceřníčci a další vodní živočichové.
Každé akvárium je malý ekosystém s živou vodou. Kdybych měl větší prostor, s radostí bych měl i větší chov. První akvárium mně zhruba ve dvanácti letech pořídil táta a od té doby mě zájem o rybičky neopustil. Je to často mnohem lepší podívaná, než obrazovka televizoru.
Trampování
Kdo jednou přičichne k trampingu, většinou ho tahle vášeň drží. Já jsem toho důkazem. K trampingu jsem se dostal v sedmdesátých letech minulého století víceméně omylem.
Starší sestra tehdy chodila s trampem a maminka mě posílala na výpravy s ní, abych ji tak trochu ohlídal. Sestra se s nápadníkem rozešla, ale já jsem v partě zůstal. Jezdili jsme na vandry, spali pod širákem, vařili si na ohni a drželi se svých trampských zásad. Nikdo se nad nikoho nepovyšoval, nevěděli jsme, kdo je synem pohlavára nebo disidenta. Všichni jsme si byli rovni.
Dodnes jezdíme s kamarády trampovat, alespoň jednou do roka vyjedeme do hor a v lůně přírody máme jedinečnou příležitost si popovídat, co koho těší, nebo tíží.
Mariáš
Karetní mariáš jsem se naučil až na vojně. A stále mě baví. Zhruba jednou za tři neděle se sejdeme v hospodě s kamarády a dáme si partičku. Hrajeme takzvaný padesátníkový mariáš a ještě nás to neomrzelo.
Vždycky z legrace říkám, že je to hra, při které si člověk užije za malé náklady hodně adrenalinu. Je to nejen o štěstí, ale i o logice a intuici.
Brontosaurus
Na vojně jsem se naučil nejen hrát mariáš, ale také jsem se dostal k lidem z Hnutí Brontosaurus, kteří se pustili do ochrany přírody i památek. Tehdy v časopise Mladý svět lákali organizátoři mladé lidi, aby s nimi jeli opravovat zámek v Telči. Nabídka mě oslovila a zažil jsem zajímavou dovolenou, ve které se pobyt v přírodě snoubil s nezištnou pomocí. Od té doby jsem „Brontík“ tělem i duší.
Dodnes pořádám brontosauří tábory, teď už pro rodiče s dětmi. Pobýváme při nich v přírodě a zároveň jí vracíme její čistší tvář. Životní prostředí musíme chránit.
Práce
Patřím k lidem, pro které je jejich práce zároveň radostí. Před patnácti lety jsme založili s přáteli Centrum pro komunitní práci – neziskovou organizaci, která dodnes pomáhá lidem, aby se nebáli spolurozhodovat o věcech veřejných. Neměli by nechávat politiky, aby o důležitých věcech rozhodovali o nich bez nich.
