Vím, že to na mě někdo dřív nebo později vytáhne, takže to radši přiznám sám. Před rokem 1989 jsem byl členem Pionýra. Je to o to horší, že jsem tam chodil rád. Dřív ale, než mě začnete soudit, měli byste něco vědět. Když chodíte do sedmé třídy a o Leninovi a výstřelu z Aurory vám vypráví někdo, kdo zásadně nenosí podprsenku, nepřipadají vám myšlenky komunismu zas tak zvrácené.
Moje pionýrská vedoucí. Ten krásný kvítek ze zahrádky SSM, který nás vedl k budování socialistické slasti. V mých prepubertálních snech měla tehdy zakotvenu vedoucí úlohu a často se v nich chovala zcela proti zásadám socialistické morálky. Abych jí mohl být stále nablízku, rozhodl jsem se stoupat po funkcionářském žebříčku. Nejdřív jsem se stal vysmívaným nástěnkářem, později respektovaným předsedou oddílu a ve dvanácti jsem již byl obávaným funkcionářem celé pionýrské skupiny, který směl nahlížet do průběžných výsledků sběru kaštanů. Doma se přede mnou báli mluvit, a když jsem poslouchal za dveřmi, mluvili o mně výhradně jako o náčelníkovi Hitlerjugendu.
Ale stálo to za to. Nikdy nezapomenu, jak se na mě usmála, když jsem si ve skladu civilní obrany nasadil plynovou masku nejrychleji ze všech. Až se mi z toho jejího pohledu maska zamlžila, ztratil jsem orientaci a převrátil na sebe polici s vadnými filtry. Vzala mě tehdy něžně za dlouhý chobot masky a smyslně zašeptala: „Ty seš takovej trotl.“ Od té doby jsem už doufal jen v jedno. V jaderný konflikt. Ano! Zatímco moji vrstevníci volali na prvomájovém průvodu „Ať žije mír!“, já snil o atomové válce, která by zničila celý svět a kterou bychom ve skladu CO přežili jen já a moje krásná pionýrská vedoucí.
Možná jsem se nepěkně zapletl s minulým režimem, ale ženu, kvůli které bych byl ochoten riskovat nukleární zimu, jsem už potom dlouhá léta nepotkal.
