Musím vydržet. Brigádničit ve skladu opravdu nechci, říká sochařka Andrea Kubínová
Výtvarnice a sochařka Andrea Kubínová modeluje své keramické sochy, plastiky i drobnější užitné předměty již téměř čtvrt století. Za tu dobu ji v žižkovském ateliéru a jihočeské dílně prošly rukama desítky tun hlíny, kterým dala svébytnou podobu. Šamotovou hmotu zpracovává stále i v době pandemie, která jí stejně jako dalším tvůrcům, výrazně poznamenala profesní život a paralyzovala příjmy, „Žiju zejména z úspor, a i ty už docházejí,” říká.
„Je krásné tvořit, ale když není kde prodávat, tak je to smutné. Úspory, z nichž nyní žiji, rychle mizejí,“ říká k současné situaci, kdy jsou kvůli pandemii znovu zavřené obchody s uměním i galerie, kde svá díla prodávala.
Jediné, co jí ze standardního odbytu zbylo, je vánoční zakázka dárků pro jednu cestovní kancelář. V současné situaci, kdy se prodeje, letos již podruhé, zastavily, ale přesto neztrácí jistý optimismus.
„Za normálních okolností tvoří výtvarník sám, uzavřený ve světě svého atelieru. Nyní nezbývá, než otevřít dveře a pozvat veřejnost k sobě. Má to pro návštěvníky kouzlo a nepoznanou atmosféru,” míní sochařka. „A také to je jediná cesta, jak v této době potkat nějakého potenciálního zákazníka, nebo být alespoň v kontaktu s lidmi, kteří mají o umění zájem,” dodává.
Jarní pandemické zákazy jí zaskočily, ale následně jí částečně pomohly peníze z podpůrného programu ministerstva financí. Prvotní šok se tak zmírnil. „Za normálních okolností jsem byla zvyklá, že chodily peníze z obchodů a gelerií za předchozí měsíc, ale najednou nepřišlo nic. To bylo paralyzující,” říká.
„Státní příspěvek pomohl z nejhoršího a začalo se mi lépe pracovat. Nikdo z obchodníkům netlačil, že mu chybí moje zboží, a já si mohla chvíli dělat volně větší věci. To bylo fajn. A navíc se před létem otevřelo,” vzpomíná na první vlnu pandemických opatření.
Když se situace začala vracet k normálu, tak někteří lidé, kteří umělecké předměty nakupovali pro své obchody dorazili. Ti nejdůležitější ale nepřišli. Jednalo se zejména o návštěvníky z Číny, Japonska, Jižní Koreje a dalších turisticky významných zemí, kteří jsou při návštěvě českých měst ochotní za umělecké artefakty utrácet. Ti v předchozích letech tvořili pro sochařku až sedmdesát procent zákazníků a s nimi spojených tržeb.
„Lidé v létě začali chodit po městech, obchodech i prodejních galeriích více, sice žádná sláva, ale bylo to jakž takž. Ovšem jenom mimo Prahu, která v zoufalé situci zůstala i po uvolnění jarních opatření. Staré město bylo úplně mrtvé,” hodnotí současnou pandemickou situaci.
„Navíc teď, když to znovu zavřeli, tak úspory docházejí. Už předchozí období karantény jsem si ve velké míře dotovala, a teď, stejně jako řada dalších tvůrců, mířím ke dnu,” míní.
Lidé, kteří si kupují kvalitní keramiku, se o ní zajímají průběžně. Ani Vánoce v tom nehrají roli, protože těm vládne levnější dekorativní zboží z Číny. A v tomto případě konkurovat nejde. „Věci zaměřené přímo na Vánoce vůbec nedělám,” říká Kubínová.
Nabízet originální keramiku na internetu, což je pro ni nyní prakticky jediná možnost, jak se uživit, také ošidné. Navíc jsou i komplikace s dopravou křehkého zboží.
„Webové stránky mám, ale je to vlastně jen potíž. Pošta navíc změnila kritéria a neplatí se za hmotnost, ale za rozměr,” tvrdí. „Když posílám sebemenší předmět, tak ho musím důsledně zabalit. Krabice ani obsah sice nic neváží, ale je veliká, tudíž pro kupujícího to znamená nárůst ceny za přepravu,” hodnotí situaci sochařka.
I fotografická prezentace na webu je náročná, protože každý předmět je originál. Když se prodá, tak drahá profesionální fotografie pozbývá významu, stejný kus již nikdy nevznikne. „Sice se občas se díky internetovým stránkám někdo ozve, ale je toho minimum,” hodnotí webové možnosti.
Další cestu, kterou si výtvarnice zvolila, jsou kurzy, při nichž s tajemstvím keramiky seznamuje zájemce v individuálních lekcích. Je to podle ní ale velmi ošidné. „Nikdy nevíte, kdo se přihlásí. V létě jsem měla fajn žačky, ale teď na podzim je to horší,” říká.
„Záleží na šikovnosti, pečlivosti a preciznosti a také na souznění. Někteří klienti chtějí mít výrobek hotový šup, šup - a to pak nestojí za nic. Z nich mám špatný pocit, a cena za kurz se pak navíc ani nerentuje,” hodnotí své žáky.
Proto již vyhlíží návrat umění chtivých turistů, kteří v Praze nezamíří pro hodinky a kabelky do Pařížské ulice, ale budou mít zájem o něco hezkého a zároveň českého.
„Až zase začnu vydělávat, tak vyrazím do světa, a budu kupovat tamní umění, abych tvůrce podpořila,” dodává sochařka s tím, že musí u tvorby zůstat i ve skromné době, která umění vůbec nepřeje. „Než abych šla plnit regály do skladu, tak to se půjdu raděj pást,“ uzavírá s mírnou nadsázkou krajní možnost obživy.
