V programu X-Challenge, který nabízí společenskou interakci při plnění výzev všeho druhu od úkolu podojit krávu po pomoc starostovi od jeho starostí, má Miky Škoda a jeho společníci přes šest tisíc lidí. „Zážitky jsou nepředatelné, proto o těch svých tolik nepíšu a spíš se snažím tvořit podobné zážitky pro jiné,” říká Škoda.
Jaká byla vaše poslední cesta?
V polovině září jsem se vrátil z Matterhornu. Byl jsem tam potřetí a dvakrát jsme to nedali. Až teď se to povedlo. Uvědomil jsem si znovu, že reálným vrcholem není vrchol samotný, ale až návrat z něj domů. Šli jsme osmnáct hodin v kuse skoro bez jídla a bez pití. Kvůli počasí. Vše jsme podřizovali tomu, že jít rychle je to nejbezpečnější, co můžeme udělat.
Co je to, co vás láká konkrétně na horské turistice?
Pohyb, svoboda. A to, že je tam úplně jedno, kdo jste. Jste tady a teď. Ale nemám v tom žádné plány ani ambice. Dřív jsem si myslel na osmitisícovky, už mě to nijak neláká. Co mě láká, je dostávat se k místním. A to se vám v horách může snadno podařit.
Baví mě kontakt s lokální kulturou, lidmi. Vtipná příhoda. Nedávno jsem byl v Gruzii a tam je velmi oblíbená značka aut Škoda. Když se lidé, se kterými jsem tam přicházel do styku, dostali k mému jménu, hrozně se jim to líbilo, měli mě pomalu za knížete.
Nedávno jste se nechal oficiálně přejmenovat z Milana na Mikyho, proč?
Neměl jsem k Milanovi vztah, s rodiči jsem si to vyříkal, uklidňoval jsem je, že jsem zdědil hodnotnější věci než jméno. Od nějakých mých sedmi let mi stejně Milane nikdo neříkal. Ale udělal jsem k tomu takový rituál, spálil jsem své jméno v ohni a do ledové vody si skočil pro na kameni vyryté nové jméno. Na úřadě to bylo jiné, jen jsem pípnul kartu, zaplatil tisícovku a bylo.
Podobné silné zážitky se snažíte zprostředkovávat i jiným. Kdy a jak se to stalo vaším živobytím?
Vlastně by mi mohlo stačit psát blogy z toho, co jsem prožíval a prožívám, že? Ale podobných blogerů a vlivníků je strašně moc a já se necítím nějak silný ve zprostředkovávání informací z těch zážitků, cest, rituálů. Mimo jiné jsem studoval zážitkovou pedagogiku a teorie hovoří jasně. Zážitek je nepředatelný. A tak mě napadly formy výzev, které lidem podsouvám.
Naopak sledujete vy nějaké influencery v oblasti cestování, osobního rozvoje?
Takových lidí by byla řada. Například Martin Hausenblas. Nedávno odkázal třetinu svého majetku na charitu. Obrovsky zajímavá osobnost, která tu roste, nedávno se vrátila z Velké Británie, je vědkyně Sara Polak. Ještě bych měl zmínit kamaráda Matouše Vinše, autora Travel Bible. Společně pro Red Bull točíme podcast LeapMakers.
Dříve jste se zviditelnil akcí LowCost Race (mezinárodní závod s cestovatelskými úkoly a omezeným rozpočtem na jejich plnění), teď provozujete agenturu X-Challenge, která se snaží o dlouhodobou tvorbu nabídky zážitků a buduje kolem sebe komunitu a funguje na předplatitelském modelu. Co ze všech různých výzev, které jste realizovali, považujete za nejpopulárnější, nejúspěšnější?
Asi bych odpověděl, že letošní akci Objev Česko. Chtěli jsme udělat něco domácího. Vymysleli jsme to ještě před epidemií COVID-19, ta pak tomu samozřejmě nahrála. Myšlenka za tím je ta, že cestování je dnes strašně jednoduché a v důsledku toho lidi zapomínají na své kořeny. Každý český cestovatel, kterého jsem kdy poznal, mi říkal, že chtěl poznat svět a zjistil, že tady v Česku se máme nejlíp. A já to měl stejně, dřív jsem to tady nesnášel. Dneska vidím, že je tady mnohem víc dobrých než špatných věcí.
Objev Česko vypadalo následovně: lidi měli za úkol ujít sto kilometrů za šest dní, podojit krávu, pomoct starostem pana starosty, dostat se do obecního rozhlasu, ujít deset kilometrů jen rovně a některé další věci. Všechno to vybízí k vystoupení z komfortní zóny, nutnosti domluvit se s jiným člověkem. Byla to taková skautská akce pro dospělé. Skončilo to festivalem v keltském městečku u Pardubic.
Kolik lidí se této akce zúčastnilo?
Asi 260. Do budoucna to chceme rozšiřovat. Na první ročník to beru jako slušný základ.
Jak podobné akce financujete?
Kombinací účastnických poplatků a z partnerství od sponzorů. Pro firmy je to zajímavá platforma, v podstatě zprostředkováváme masu tří stovek influencerů, kteří si z akce odnesou silné zážitky. A následně mně osobně to přináší určitou pozornost pro propagaci svých dalších věcí, dostávám pak pozvánky na přednášky a podobně. Byznys model je momentálně dlouhodobé předplatné, děláme různé akce a výzvy v průběhu celého roku. Máme mobilní aplikaci, v ní 6 500 uživatelů. Můžeme nabízet tvorbu výzev i pro komerční subjekty.
Máte s celou věcí i nějaké mezinárodní ambice?
Tušíme, že bychom s podobnou věcí prorazili v USA. Ale tam bychom asi narazili na větší formálnost všeho. Řada výzev je na hranici, určitě ne za hranicí, ale na hranici legálnosti. Podněcujeme lidi k tomu, aby si ty hranice při plnění úkolů hledali sami. V USA by to asi dopadlo tak, že lidi by potřebovali jasný návod, co a jak udělat nebo naopak, co nedělat. Další rozšiřování v Evropě ale jistě chystáme. Gamifikace sociálních - jak reálných, tak digitálních - interakcí je obrovský trend.
Jak do vašich plánů vstoupila pandemie COVID-19?
Jsme mentálně nastavení tak, že krize je příležitost. Nic nenahradí fyzické objetí a osobní setkání, ale v tom, co můžeme se musíme dál snažit hledat nějakou hru. Ostatně každá hra funguje tak, že dáte pravidla, omezíte svobodu a v rámci těch přemýšlíte a konáte.
Samozřejmě ekonomicky nám současná situace nepomáhá. A stejně tak u mě osobně, místo několika poptávek na seminář měsíčně jsem spadl na nula poptávek za půl roku. Ale nestěžuju si.
