S kytičkou a drobnými dárky přicházejí Ivan a Darina Smolkovi do bytu Galiny Balanové v Hejčíně. Otevře jim usměvavá hostitelka se třemi syny, matkou a přítelkyní Taťánou Kosovskou, která jí pomohla s vařením. „Společné obědy propojují rodiny a bourají bariéry mezi Čechy a cizinci,“ říká Tereza Malochová z nadace Slovo 21, která nedělní setkání organizuje už sedmým rokem. Sedmička se vypravila na ruský oběd spolu se Smolkovými.
Aperitivem byla pochopitelně pravá ruská vodka – Bělaja běrjozka. „Můžete si něco přát. Když jíte něco úplně poprvé, tak se to v Rusku dělá,“ nabádá hostitelka a na boršč dodává kopr, smetanu a trochu pepře. Na stole je taky ale hodně různých salátů. „Zelenina bývá vždy sezonní, v tuto dobu je to hlavně červená řepa,“ vysvětluje ruské zvyky přítelkyně Taťána Kosovská. A přidává paradox. „Tady tomu salátu se v Rusku říká francouzský a Francouzi mu říkají ruský,“ říká. Smolkovým připomíná český vlašák. „Ale chutná jinak, je v něm i jablko,“ zdůrazňuje Balanová.
Učitelky kolem stolu
Velký stůl pokrývají jídla prakticky z celého bývalého Sovětského svazu, hlavní chod tvoří uzbecký plov. „Tak u nás zdomácněl, že ho považujeme za ruské jídlo,“ vysvětluje Balanová. A dodává, že ani tak typické pelmeně nejsou ruské. „Vždycky jsem si myslela, že jsou odněkud z Uralu, a vidíte, pocházejí z Číny,“ usmívá se.
Při hovoru se nakonec ukáže, že všechny ženy jsou učitelky. Taťána Kosovská učí ruštinu na jazykovce, Galina Balanová na Vysoké škole mezinárodních vztahů a Darina Smolková na střední škole němčinu. Obě Rusky ale hovoří plynně česky.
Hodně času u stolu zabere neuvěřitelný příběh, jak se Galina s manželem dostali do Olomouce. Byla s ním a šestiletým synem v roce 2000 na služební cestě v pokročilém stupni těhotenství. Doklady jim ukradli z auta před budovou cizinecké policie, těsně poté, co si je policisté ofotili. Museli zůstat v Česku déle, a tak se druhý syn Michal nakonec narodil v olomoucké porodnici. Vleklý zápal plic mu ale nedovolil odjet. „Neuměla jsem slovo česky, bylo to hrozné,“ vzpomíná Balanová. Do podnájmu se za dcerou nastěhovala z Moskvy i její maminka a šestiletý Andrej místo do prominetní moskevské školy začal chodit na Základní školu ve Stupkově ulici. A už to tak zůstalo. Třetí syn už je skutečný Olomoučan. „Škoda, že je dnes manžel služebně v Kazachstánu,“ zalituje Galina a ukáže jej Smolkovým alespoň na fotografii.
Po rodné Moskvě se Balanové stýská už méně než před deseti lety. „Trávíme tam celé prázdniny. Zůstal nám tam byt i chata. Co mi nejvíce chybí, je Velké divadlo a kultura vůbec,“ posteskne si hostitelka. O tom, že Olomouc byla dříve posádkovým městem sovětské armády, neměla ani potuchy.
Zefir a české cukroví
Smolkovi se ke společnému obědu přihlásili před rokem přes internet. „Poté, co jsme viděli reportáž v televizi. Pozvání po roce nás překvapilo,“ vzpomíná Smolka. Balanovou ke společnému setkání přivedl pravoslavný kněz otec Petr. „Vidíte, a to jsme ani nevěděli, že se pravoslavnému kostelu říká ruský, my ho považovali za řecký,“ usmívá se hostitelka.
Oběd se protáhne do pozdního odpoledne a obě strany si stále mají co říct. Nakonec se na stole objeví ruská bonboniéra – zefir v čokoládě. Smolkovým to připomíná malé české indiánky. „Obdivuju vaše vánoční cukroví. Je takové maličké a dobré a těch druhů,“ pochvaluje si. „Tak ho letos můžeme péct spolu,“ navrhuje návštěva a ruská hostitelka s radostí přijímá. Na českém obědě u Smolkových ji k tomu bude čekat svíčková.
