Některá socialistická sídliště jsou na tom lépe než současná výstavba, míní architekti

Pražské sídliště Jižní město je zřejmě největší v Česku. V panelácích žije převážná část z přibližně 90 000 obyvatel městské části Praha 11.

Pražské sídliště Jižní město je zřejmě největší v Česku. V panelácích žije převážná část z přibližně 90 000 obyvatel městské části Praha 11. Zdroj: ČTK

Stavba sídliště Solidarita v Praze-Strašnicích v padesátých letech minulého století.
Stavba sídliště Solidarita v Praze-Strašnicích v padesátých letech minulého století.
Stavba sídliště Solidarita v Praze-Strašnicích v padesátých letech minulého století.
Stavba sídliště Solidarita v Praze-Strašnicích v padesátých letech minulého století.
Stavba sídliště Solidarita v Praze-Strašnicích v padesátých letech minulého století.
15
Fotogalerie

Pro mnohé jsou sídliště negativním pozůstatkem socialismu, podle expertů se ale stále jedná o architekturu. „Podíváme-li se na novou bytovou výstavbu například v hlavním městě, tak leckdy vycházejí sídliště pozitivněji,“ říká architektka Marcela Steinbachová. „V některých konkrétních případech, kdy se sídliště nelítostně zakousla do historických center nebo naopak trčí po jejich obvodu, se nejde ubránit pocitu zmaru,“ doplňuje Miroslav Pavel v rozhovoru, který vznikl při příležitosti festivalu Den architektury, který se koná od 1. do 7. října. 

V rámci festivalu Den architektury mají návštěvníci možnost zamířit do vybraných sídliště v celém Česku. Jsou ale vlastně sídliště architekturou?

Miroslav Pavel (MP): Samozřejmě, že jsou. Představují vykrystalizování meziválečné snahy o vyřešení bytové nouze, která byla prohloubena první světovou válkou, hospodářskou krizí v 30. letech a následně druhou světovou válkou. Architekti, kteří se na nich podíleli, nikdy na funkcionalismus nezapomněli, stejně jako následně jejich odchovanci.

Výslednému řešení každé budovy předcházely dlouhé diskuze nejen o technickém a technologickém řešení, ale samozřejmě i estetice a samotné architektuře. Stejně tomu bylo s urbanismem.

Co byl hlavní problém jejich výstavby?

MP: Problém často představovaly technologie a materiální možnosti socialistického průmyslu. Cílem bylo efektivně navrhovat domy díky prefabrikovaným a flexibilním stavebním systémům, což se podařilo a konečně se plnil sen o dostupném bydlení.

Sídliště nelze vnímat v kontextu pouze jednoho bytového domu, ale naopak jako širší urbanistický celek. Jeho architektura vychází ze spolupůsobení jednotlivých částí, včetně občanské vybavenosti jako obchodní a kulturní domy, které představují jejich centra a nebyly nikdy jen „obyčejnými“ paneláky.           

Marcela Steinbachová (MS): Podíváme-li se na novou bytovou výstavbu například v hlavním městě, tak leckdy vycházejí sídliště pozitivněji. Sídliště řešila rychlou poválečnou výstavbu. Služby se bohužel dodělávaly až za pochodu – například zeleň musela dorůst, což trvalo řadu let a lidé tak bydleli na staveništi.

Poloha sídlišť v Praze je velmi strategická, většinou se nacházejí v blízkosti velkých parků, v Praze u metra a dostupnost je tedy výborná. Myslím si, že nejsme moc schopni rozeznat všechny kvality poválečného řešení, ale to, že zde bydlí různé skupiny obyvatel, svědčí o tom, že se zde bydlí dobře.

Jejich architektonická i urbanistická podoba se podstatně liší podle období, v němž sídliště vznikala. Kdy vznikala ta nejkvalitnější a kdy nejhorší?

MP: Nelze sídliště rozdělovat na nejkvalitnější a nejhorší. Naše hodnocení vychází se současného úhlu pohledu, ale v době svého vzniku za nimi vždy stála snaha o co nejlepší řešení.

Tato snaha byla založena jak na vědeckých poznatcích, tak zkušenostech, které postupně jejich tvůrci získávali. V padesátých letech se teprve experimentovalo se samotnou prefabrikací, ale inspirací bylo klasické město.

Uvolněná šedesátá léta byla plná odvážných konceptů a rozvolnění města v krajině. Přísná sedmdesátá léta dala za vznik největším a nejviditelnějším urbanistickým celkům a konečně osmdesátá léta opět hledala humanizaci jak v uměleckém, tvarovém i urbanistickém konceptu.   

Co je aktuálně největším negativem sídlišť?

MP: Likvidace veřejného prostoru, který byl navržen jako přirozené sociální a kulturní ohnisko každého sídliště. Dochází k porušování původních komunikačních os, nekoncepčním dostavbám a vestavbám, ničení umění ve veřejném prostoru.

Navíc každý bytový dům je řešen jako solitér včetně zateplování, nástaveb a rozšiřování, což je v přesném protikladu k tomu, jak sídliště vznikala. Chybí zde jednotící prvek a respekt k autorskému dílu. Sami se dobrovolně připravujeme o největší kvality v zájmu vizuálního a komerčního smogu i patetické jásavé barevnosti. 

MS: Souhlasím s tím, že ve své době například označování či barevnost domů řešili velmi významní architekti, jejich kreativita musela být sice podřízena prefabrikaci, ale i tak nacházeli soudobé výrazy pro kvalitu. Myslím si, že jsme nenašli doposud způsob, jak sídliště vylepšit, ale spíše naopak.

Současné barevné pastelové plochy a linky určitě vyznění domů neprospěly a je jen málo úspěšných revitalizací. Jako velké negativum vidím, že veřejné stavby na sídlištích jsou znehodnocené. Přitom si troufám říci, že by mohly po očištění a jejich obnově být velmi moderní a lidé by se s nimi mohli identifikovat. Myslím si, že by města měla téma renovace sídlišť a panelových domů zadat těm nejlepším architektům.

Považujete sídliště za negativní memento socialismu?

MP: V celospolečenském a celorepublikovém měřítku nikoliv, stále v nich bydlí kolem 30 procent populace. A mnohá mají nesporné urbanistické a architektonické kvality srovnatelné se zahraničím, kde se také inspirovali jejich tvůrci. Avšak v některých konkrétních případech, kdy se sídliště nelítostně zakousla do historických center nebo naopak trčí po jejich obvodu, se nejde se ubránit pocitu zmaru.   

Co negativního z hlediska architektury a urbanismu zanechá budoucím generacím současnost?

MS: Pokud se bavíme o rozvoji po 90. letech tak je to určitě zabírání krajiny na úkor domů pro jednotlivé rodiny, z tohoto úhlu pohledu byla sídliště mnohem ekologičtější. Méně sítí, více koncentrace, ponechání ploch pro parky. Současnost totiž mnohem více plýtvá prostorem, novostavby bytových domů jsou většinou solitéry, stejně jako byla sídliště, pouze se změnily materiály na fasádě a interiérové vybavení. Nevidím moc rozdíl mezi standardizovanou současností a během 70.-80.let s tím rozdílem, že většina sídlišť je dobře umístěna a jsou dobře dopravně obhospodařována.