Mlasknutí je charakteristickým znakem blížící se katastrofy nebo delšího slovního projevu. Alespoň v naší rodině to tak bylo. Otec mlaskal vždy, když chtěl něco důležitého říci anebo když se rozzlobil a chtěl mi napráskat. Pro mě a pro mou matku bylo občas obtížné rozeznat, pro který úkon se otec během mlasknutí rozhodl. Bylo zcela běžné, že zamlaskal a celá rodina se nahrnula do pokoje s vědomím toho, že otec chce něco důležitého říct. Dal oči v sloup, vyndal ze skříně opasek, stáhl mi kalhoty a příbuzní odešli.
Navíc otec začal cítit, že díky své schopnosti mlaskat silně a dlouho má v naší rodině vlivné postavení. A tak toho začal využívat. Když se celá rodina seběhla poslechnout si jeho poselství, jen se zeptal, jestli někdo neví, kde má své tenisové ponožky. Všichni začali horlivě hledat a během pár minut jim došlo, že to vlastně není důležité, a rozešli se do svých pokojů. Ale otec byl spokojený.
Babička taky mlaskala. Zvláště v kuchyni. Kdykoli něco připálila nebo se jí srazilo těsto, významně zamlaskala. Když můj otec slyšel v kuchyni mlaskající babičku, začal se oblékat a dal pokyn celé rodině, aby se připravila na odchod do nejbližšího bufetu. Strýc je instalatér. Mlaská, kdykoli zjistí, že problémový záchod nelze opravit. Stačí jedno zamlaskání a má matka začne vykřikovat, že ona to věděla a že nám stále říká, že máme pořádně splachovat. A otec jde koupit nový záchod.
Poté, co jsem se vdala, zjistila jsem, že můj muž Osvald nemlaská. Jen občas, když mu vypadne plomba nebo svolává slepice na sousedově zahradě. Došlo mi, že se mi stýská. Mlasknutí byl v naší rodině pokyn k emoci. Mlaskání udržovalo v rodině řád a domov.
Tak vždycky, když je večer a můj muž už spí, tajně vejdu do koupelny a jen tak jemně a nenápadně si zamlaskám.
Osvalde, zamlaskej
*
