Je Ústí dobré město pro život? A proč tu vůbec jste?
Sedmička zjišťovala, jak metropoli kraje vnímají mladí lidé, jejich rodiče a prarodiče. A jak celá rodina.
Jaroslava Škrabánková pochází z Chomutova, ale od šesti let žila s rodiči v Ústí nad Labem. V Ústí vystudovala, v Ústí se později i zamilovala a založila rodinu.
„Bydlím tu, protože jsem tu zvyklá. Velké město má své pohodlí, ale i zápory. Rozhodně by tu neměli stavět betonové krabice, spíš parky. A víc úsilí by chtělo věnovat ochraně lidí před kriminálními živly,“ přemýšlí nahlas Jaroslava Škrabánková.
Dnes je v důchodu, ale celý život pracovala jako úřednice. Ještě nedávno pomáhala dceři v krámku s oděvy. I teď brigádně pracuje.
„Asi každý člověk využije možnosti přilepšit si, jak to jde. Třeba na dovolenou. V Ústí jsem spokojená, ale je úžasné alespoň jednou za rok ho na chvíli opustit,“ konstatuje Jaroslava Škrabánková.
Od chvíle, co je v Ústí nad Labem, se nesčetněkrát stěhovala, ale nikdy mimo město. „Tak mi to prostě v životě vyšlo. Ale jak je to s tím poutem zrovna v Ústí, to si nejsem tak jistá. Myslím, že jsem typ, který se zabydlí všude, kde si přetvoří pár místností k obrazu svému. Doma je pro mě tam, kde to mám podle svého vkusu,“ dodává Jaroslava Škrabánková.
Pavlína Macasová je dcera Jaroslavy Škrabánkové. V Ústí nad Labem se před pětačtyřiceti lety narodila. „Nikdy jsem nebydlela jinde. Ale po Ústí snad všude. Moji rodiče byli stěhovací maniaci, takže jsem si vyzkoušela život na Klíši, na Skřivánku v prvním patře, to bylo pro ně moc nízko, na Skřivánku ve dvanáctém patře, to zas bylo moc vysoko. Tak jsme se stěhovali na Terasu. Pak pod Holoměř. Už s manželem jsem vyzkoušela také Krásné Březno. Ale tam jsem spala s kladivem pod postelí, abych mohla nočním bušením tišit nepřizpůsobivé sousedy. Tak jsme se stěhovali do centra,“ směje se stěhovací Odyssee Pavlína Macasová.
Mírovému náměstí sebrali duši
Pavlínu Macasovou cesty života nakonec dovedly zpět na Klíši, kde žije se synem Danielem. Každý den jezdí do svého krámku v Neštěmicích. Původním povoláním učitelka už patnáct let podniká v dámských oděvech.
„Žiju v Ústí a nestěžuju si. Jsou věci, které se mi tu líbí. Údolí Labe a okolní příroda. Trávím hodně času na cestách, a vždycky znovu a znovu vychutnávám ten pohled na krajinu, i když většinou z místa řidiče. Taky miluju ústeckou zoologickou zahradu, nikdy jsem se nenabažila hradu Střekova. Líbí se mi i moderní věci, například často kritizované Forum. Ale moc mi vadí centrum města v takové podobě, jakou dostalo a dostává třeba Mírové náměstí,“ říká Pavlína Macasová.
Protože pracovně i soukromě poznala mnoho měst doma i v zahraničí, rozhodně odsuzuje zastavěné a zabetonované náměstí bez zeleně.
„Něco takového jsem jinde neviděla. Vídám centra jiných měst, s tou zvláštní svobodou, kdy si studenti sednou na trávník v parku. Nebo úhledná historická náměstí. Ústí není ani jedno, ani druhé. Mírovému náměstí sebrali duši s tím posledním kouskem parčíku,“ posteskne si Pavlína Macasová.
Mezitím si vzpomene na sportovní vyžití a projekt ústeckého aquaparku, který podle jejích informací někdo smetl ze stolu.
„Plavecká hala na Klíši, taková, jaká je, už lidi tolik netáhne. Zůstala stát na nějakém bodě, který už dneska málokomu stačí. A tak lidé utrácejí za cesty a jezdí do okolních měst, protože Ústí aquapark nemá. A zdá se, že jen tak mít nebude,“ kritizuje Pavlína Macasová.
Vzápětí připouští, že by Ústí vyměnila. Klidně i za menší město. Se stylovým náměstím, menším procentem betonových monster, možná i bližšími sousedskými vztahy. Třeba za jih Čech.
„Nebo i za jih Evropy, kam mě to každé léto táhne,“ směje se Pavlína Macasová.
Pětadvacetiletá úřednice ústeckého finančního ředitelství Veronika Macasová se už z matčina bytu přestěhovala do vlastního, do ústecké čtvrti Skřivánek. Je nadšená. V Ústí nad Labem se jí líbí.
„Moje spokojenost je asi pochopitelná. Mám tady zázemí. Práci, nový byt, a hlavně jsem tu našla člověka, se kterým jsem šťastná. A svoji budoucnost plánujeme právě v tomto městě,“ vysvětluje Veronika Macasová.
Nebylo to tak vždycky. Po maturitě měla nabídku žít a pracovat v Řecku, u rodiny, která už ji brala jako svoji další dceru. A viděla ji jako spolupracovnici ve své restauraci. Veronika Macasová měla ale po prázdninách domluvenou práci v Ústí. S těžkým srdcem se vrátila. Jenže po návratu zjistila, že místo nakonec dostal někdo jiný.
„To byl docela šok. Okamžitě bych se v tu chvíli vrátila do Řecka. I když jsem předtím odmítla, věděla jsem, že by mi to prominuli. Tamní život jsem poznala dost zblízka na to, abych měla představu, co mě čeká. Věřila jsem, že bych to zvládla. Ale v ten okamžik mi chyběly peníze na cestu. No, a pak se to nějak všechno obrátilo, našla jsem v Ústí jinou práci, poznala svého současného přítele. Dneska budujeme, a neumím si představit, že bych někam jela bez něj,“ svěřuje se Veronika Macasová.
Ústí mě někdy štve, ale je to moje město
I když byla před sedmi lety rozhodnutá zůstat v zahraničí, Ústí nad Labem je pro ni jasný pojem.
„Je to moje rodné město. Na tom by se nezměnilo nic, ať bych byla kdekoli. Nemění na tom nic ani fakt, že jsou záležitosti, které mě tu štvou. To je asi všude, ne? Trochu mě mrzí proměny věcí, které jsem znala jako dítě, ale beru to tak, že pokrok se zastavit nedá,“ uvažuje Veronika Macasová.
Ve volném čase vyrážejí s přítelem spíše do okolí města. Co se týče vyžití přímo v Ústí, pochvalují si kino ve Foru.
„Jinak mi tu ale chybí pohodová zábava pro někoho, kdo už není diskotékové dítě nebo rocker, ale pořád není starý. Nebo podnik, kde by se dalo posedět příjemně a za slušné peníze. A co se týče sportu, je to, jak říkala mamka. Plavání láká hodně lidí. Ale zdejší bazén nic moc,“ mračí se Veronika Macasová.
