Pokusili se o sebevraždu. Teď hledají cestu zpět | E15.cz

Pokusili se o sebevraždu. Teď hledají cestu zpět

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn

Duben je podle statistik měsícem, kdy lidé páchají nejvíce sebevražd. Sedmička se vypravila za těmi, kterým pokus vzít si život nevyšel.

Jaro je pro většinu lidí časem, který mají ze všech ročních období nejraději. Existují však i lidé, pro něž je jaro natolik depresivní, že pomýšlejí na to se životem definitivně skoncovat. A duben je pro dobrovolný odchod ze světa podle údajů Českého statistického úřadu nejčastější volbou.

Počet sebevražd roste od ledna, v dubnu dosahuje maximum a od května klesá. Na mnoho lidí může taková ta jarní rozjásanost působit velmi depresivně a staví je do izolace vůči těm ostatním, radujícím se,“ uvádí psycholožka Michaela Peterková, která se problematikou sebevrahů zabývá.

Slova psycholožky potvrzuje i statistika. Loni se na jihu Moravy zabilo sto padesát lidí, z toho dvaačtyřicet v Brně a deset ve Vyškově. Čtvrtina z nich zemřela právě v dubnu. Redaktor Sedmičky se svolením lékařů navštívil místo, kde se léčí ti, kteří pokus o sebevraždu přežili. Psychiatrickou léčebnu v brněnských Černovicích.

Mezi ty, kteří se chtěli na jaře zabít, patří například pětadvacetiletý Tomáš z Brna. Sebevraždou nechtěl vyřešit hromadu dluhů a hrozbu exekuce, jak tomu mnohdy bývá.

„Zamiloval jsem se do vdané ženy. Ona lásku opětovala. Chodili jsme na dlouhé procházky, trávil jsem s ní téměř všechen volný čas a splnil jí vše, co jsem jí na očích viděl,“ vypráví Tomáš.

Láska stála Tomáše poměrně hodně peněz. Šperky, večeře v luxusních restauracích a prodloužené víkendy v hotelích nejsou zadarmo. Peníze ale neřešil. Měl radost, že byla jeho láska šťastná. „Jenže pak se najednou objevil její dlouholetý kamarád. Jednou s námi šel večer posedět. Vyměňovali si pohledy. Dělali to tak okatě, až to bylo trapné. Když jsem se vracel z toalety, vidím, jak se líbají. V tom okamžiku se mi zhroutil svět. Zaplatil jsem útratu a rychle odešel,“ vzpomíná mladík.

Mezi životem a smrtí

Nechuť žít ho nejprve přivedla za volant. Jezdil po dálnici z Brna do Olomouce. Tam a zpátky. Až do brzkého rána. „Už ani nevím, kolikrát jsem to otočil. Pak mě napadlo, že to skončím. Vylezl jsem na střechu našeho domu na vinohradském sídlišti a sedl si na okraj. Koukal jsem domů a bilancoval svůj život,“ popisuje Tomáš.

Za pár minut si všiml, že je dole pořádně rušno. Zastavili tam hasiči, policisté a sanitka. „Po chvíli za mnou přišel na střechu chlápek v civilu a začal se mnou mluvit. Měl spoustu otázek. Jako proč to dělám, že bude moje rodina smutná a tak. Přemluvil mě, abych šel za ním. Udělal jsem to. A teď jsem tady. Byla by to pořádná blbost, kdybych skočil,“ hodnotí Tomáš.

Tomáš patří mezi pacienty, které psychiatři řadí k takzvaným debaklovým případům. Tedy k lidem, kteří nemají jakoukoliv motivaci a chuť k životu.

„Mnozí se ani nechtějí zabít. Jen svým jednáním volají o pomoc. Proto se sebevraždou váhají. Neskočí například hned pod vlak, ale sedí na mostě a koukají na koleje,“ přibližuje rozpoložení sebevrahů ředitel Psychiatrické léčebny Brno-Černovice Marek Radimský.

Těžší případy, které soud izoluje od vnějšího světa, léčí odborníci na speciálním oddělení. Většinou se jedná o pacienty, které k sebevraždě nabádají vnitřní hlasy. Převažují ženy. Mužům se totiž sebevraždy častěji daří dokonat.

V pavilonu na okraji léčebny to ovšem nevypadá nijak depresivně. Naopak. Zdi jsou natřené hřejivými barvami a prostředí spíše připomíná dětskou nemocnici než místo pro sebevrahy.

Pacienti mají na oddělení volný pohyb. „Ven sice nesmějí, ale pokud chtějí třeba na zahradu, odemkneme dveře a mohou se jít projít,“ říká zdravotní sestra Simona Krylová. Kromě zahrady, jež je obehnaná dřevěným plotem, tráví pacienti většinu dne u televize. Nebo se jen tak procházejí po chodbách. Návštěvy mají každý den odpoledne.

Téměř nikdo z těžkých případů ani netuší, kde je. „Jsem naprosto v pořádku. Jen jsem si sem přišla odpočinout. Doma toho mám nad hlavu a tady je takový rajský klid,“ chválí optimistické prostředí postarší žena. To, že spolykala prášky, Marie neví. Její stav je totiž natolik vážný, že si na to nevzpomíná. „Brzy už mě ale pustí, jsem zdravá,“ domnívá se.

Většina těch, kteří netrpí těžkou duševní nemocí a svůj pokus o sebevraždu přežili, už zemřít nechtějí. Zmařená sebevražda jako by jim vrátila chuť do života. „Znám paní, která přežila skok ze Žďákovského mostu. Je to šedesátimetrová výška, takže by se jistě utopila. Spadla na vodní hladinu zešikma. Omráčila se a byla v bezvědomí. Jenže její skok viděli rybáři, kteří ženu vytáhli a zachránili. Důvody měla klasické. Opustil ji manžel, vzal s sebou děti a ona si neměla ani s kým pohovořit. Zmařenou sebevraždou našla nový motiv k životu a teď učí na základce,“ vzpomíná Radimský.

Stačí si jen popovídat

Existují ovšem i takoví, o kterých si psychiatři myslí, že jsou v pořádku a z léčení je propustí. Jenže pak si sáhnou na život znovu. „Mnohé v tom podporuje alkohol. Ten bourá zábrany a jakoby člověku říkal, udělej to, nic to není,“ tvrdí expert na léčbu návykových nemocí Jiří Pokora.

Mnozí lidé zemřít vůbec nemusejí. Stačí jim jen někdo, kdo vyslechne jejich trápení. Naposled se s takovým případem strážníci setkali ve středu 14. dubna. Tehdy jim volal vrátný z podniku v Zábrdovické ulici. Tvrdil, že k němu přišla žena, která chce ukončit svůj život. „Pětašedesátiletá Brňanka hlídce řekla, že sebevraždu vlastně spáchat nehodlá, jen si potřebuje s někým promluvit,“ říká mluvčí strážníků Denisa Kapitančiková.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video