Znají se už osm let. Po pražské herecké konzervatoři nastoupili do angažmá ve Městském divadle Mladá Boleslav. „Hrajeme tu vlastně jen spolu,“ říká Ruml. Na konci sezony se ale budou muset rozloučit.

Která boleslavská spolupráce byla nejnáročnější?
Kubařová: Jednoznačně Romeo a Julie.
Ruml: Jiná práce nebyla tak velká a zlomová jako u Romea a Julie.

Hráli jste pár často už ve škole?
Kubařová: Chtěli jsme, ale míjeli jsme se. Ruml: Říkali jsme si, že je škoda, že spolu nehrajeme, než přišlo angažmá v Boleslavi.
Kubařová: Matouš byl vždy nejlepší a všichni ho obdivovali, bylo snem každého s ním hrát. Už na konzervatoři spolupracoval s velkými scénami. Hrál ve Stavovském divadle, v Divadle ABC, dojížděl do Hradce Králové a do Ústí nad Labem…
Ruml: Člověk má hodně práce, zkouší inscenaci a na jeviště se dostane až později. A pak si najednou v devatenácti uvědomí, že stojí na jevišti Stavovského divadla, kde je na zemi zlatý štítek: „na tomto jevišti dirigoval a stál Mozart“. To jsem se zastavil a říkal si, co tady dělám? Jaké mám právo tady být?
Kubařová: Utřel sis boty?
Ruml: Ne, ale chtělo se mi je sundat, fakt.

Už během konzervatoře jste oba natáčeli i v televizi či filmu.
Ruml: Člověk se snaží během studia co nejvíc nasát. Běhali jsme po konkurzech, prošli jsme jich určitě přes stovku. Casting je pro mě nejhorší moment naší práce.
Kubařová: Já to mám ráda. Dlouho jsem se styděla a bála, pak jsem si to ale v hlavě přehodila. Řekla jsem si, že když to dobře dopadne, absolvuji ještě spoustu castingů a bylo by dobré z toho co nejvíc čerpat. Že mám deset minut, které mi věnuje další režisér.

Přes casting jste se, Matouši, dostal i k sitcomu Comeback?
Ruml: Ano. Předtím jsem dělal seriál Letiště s režisérem Petrem Fišerem, a ten mě na něj přizval, myslel si, že se na roli budu hodit. Byli tam se mnou patnáctiletí kluci, kteří by Lexovi odpovídali více, ale sitcom vyžaduje větší hereckou aktivitu. Nezvládali temporytmus situace a podobně.

Veronika tento casting nezkoušela? Třeba na roli Ivy?
Ruml: Ne. Ale bylo by to dobré, trávili bychom spolu už opravdu dvacet čtyři hodin.

Je dost příležitostí v televizi a filmu pro začínající herce?
Kubařová: Vůbec to není jednoduché, ani není recept, jak to zvládnout. Proto byli mí rodiče v šoku, že jdu studovat herectví. Jako lidé s nohama na zemi si uvědomovali, že je to sázka do loterie. Člověk může čtyři nebo šest let studovat a pak zůstat bez šance. Smíření s nenaplněnými ambicemi musí být kruté.
Ruml: Je to těžké, protože každý rok z hereckých škol vyjde nejméně padesát mladých lidí.
Přesto jste, Matouši, odmítl roli ve filmu O život, který nedopadl moc dobře. Poznal jste špatný scénář, nebo se vám nelíbil kvůli vaší víře?
Ruml: Scénáři jsem příliš nevěřil, ale hlavně jsem nepovažoval za dobré natáčet film o podobném tématu. Film mi dával hereckou příležitost, zviditelnění, ale ne naplnění. Unikal mi jeho smysl, i když jsme o něm hodně diskutovali s režisérem Milanem Šteindlerem, který mi vysvětloval, že jde o satiru. V těchto situacích je ale velmi obtížné se rozhodnout.

V Comebacku ale také nejsou všechny scény v souladu s křesťanskou vírou. Třeba když Lexa hraje ve škole Ježíše.
Ruml: Ano, právě v tomto díle jsem hodně váhal. Nakonec jsem přistoupil na to, že si neděláme srandu z Ježíše, ale že když si jej Lexa připodobňuje k Terminátorovi, považuje ho za hrdinu. Mám reakce od věřících z mého okolí a potěšilo mě, že to nikdo nepochopil špatně. Ale takové situace, kdy může být obtížné si uhájit vlastní názory, nastávají. Obzvlášť v seriálech, kde člověk neví, co scénáristé napíší.

Když dostanete nabídku, dáte scénář někomu přečíst?
Ruml: Většinou se to nesmí. Produkce je proti tomu, aby se text rozšiřoval.
Kubařová: Ale my se spolu vždycky poradíme.
Ruml: Ano, s manželkami a se svědkyněmi se radit smí. Veronika totiž svědčila mé ženě na svatbě.
Vaše žena Tereza studuje konzervatoř. Teď máte miminko, jak to zvládá?
Ruml: Terezka je v šestém ročníku. Má individuální plán a zatím to jde. Hlavně ale proto, že je syn skvělý společník a dokáže být s kýmkoliv. Jinak by asi školu nedodělala. Hodně zřejmě bojovala s tím, že ztratí možnost uplatnit se jako herečka, ale u některých kolegyň, třeba u Lenky Vlasákové, která má tři děti, vidí, že je možné dál hrát.
Kubařová: Zvládá to výborně. A i Matouš. Na to, jak jsou mladí a co mají za zápřah, jsou obdivuhodní.

Dovedete si, Veroniko, v takové roli teď představit sebe?
Kubařová: Mám to trošku jinak, ještě si musím sama leccos uvědomit, než to budu předávat někomu dalšímu. Strašně se ale těším, že se budu, až si odbudu všechny naše zběsilosti a srandy jako oslavy sto let divadla, věnovat tomu človíčkovi a rodině. Teď ale ještě nechci.

Co chcete v životě zvládnout, aby byl naplněný?
Kubařová: Můj cíl je dělat jen věci, za které je člověk ochotný se postavit, tak aby se nemusel stydět sám za sebe. A určitě mít rodinu, porodit děti a žít dobrý život. Moje náboženství je víra v dobro, chci dělat lidem radost a konat dobro. Je to asi naivní…
Ruml: Ne, je to krásné a drž se toho. Já jsem si z části už dokázal, co jsem chtěl, mám ženu, dítě a můj život je naplněný. Mým mottem je být optimistický a přenášet to jako radost dál. Někdy je to ale prý na zabití.

A kariérní sen?
Ruml: Chtěl bych si zkusit velkou filmovou roli. To je pro mě výzva. A překonávat výzvy je na herectví zajímavé. Točit ročně pět filmů ale nechci.
Kubařová: Já nevím. Často se mě na to lidé ptají. Ptali se třeba i na Julii, ještě než jsem ji hrála. Mým snem je ale spíš mít příležitosti, které jsou velké, anebo mě posunou dál. Takže bych chtěla kvalitní práci, abych nemusela přijímat role, s nimiž nesouhlasím jen proto, že jsem dlouho nedostala nabídku.

Veronika maluje. Znáte, Matouši, její obrázky?
Ruml: Dokonce mám pár svých napodobenin, které mi dala jako zlomvazky před premiérou. Vlastně původně pro mou ženu malovala i svatební šaty. Znám také její karikatury lidí. Výtvarný talent má. Za dvacet let se budu chlubit, že mám díla od Veroniky Kubařové.

Matouš zase rád peče dorty, jaké jsou?
Kubařová: Vynikající. Všichni se těšíme, že je podle své tradice přinese před premiérou. Dělá mrkvový a čokoládový, ten jsem dostala i k narozeninám. Nejlepší je ale asi tiramisu.

Matouš už v Boleslavi dort k premiéře neupeče, odchází. Když jste sem šli do angažmá, měli jste představu na jak dlouho?
Ruml: Rozhodoval jsem se mezi Švandovým divadlem a Boleslaví, protože nabídky přišly skoro stejně. Tady to bylo jasnější, zvolil jsem tedy Boleslav. Věděl jsem ale, že další sezonu mě pravděpodobně budou chtít do Švandova divadla, což se také stalo. Nechával jsem tomu ale volný průběh. Ostatně cokoliv se ještě může stát. Ale přirostlo mi to tu tak k srdci, že se mi pryč nechce.
Kubařová: Já jsem nastoupila na neurčito. Nedokážu si dojíždění představit do budoucna kvůli rodině, protože je to náročné. Jsou tady ale herečky, které děti mají a zvládly to. Devadesát procent souboru dojíždí. Praha je samozřejmě praktičtější, hostuji tam v jiných divadlech, mám tam byt, partnera. Nikdy jsem nezažila takovou partu jako je v Mladé Boleslavi, nikde mi nebylo jak tady.
Ruml: Vím, že lepší a ideálnější to už nebude. Zní to jako kýč, ale prošel jsem mnoha divadly a lidé tady jsou otevření.

Čekala bych, že právě kvůli dojíždění parta nebudete.
Kubařová: Naopak. Tím, že dojíždíme, se vidíme už od rána v mikrobuse, a když tu zůstaneme, jsme spolu celý den.

Říkala jste kdysi, že kdyby zavolali z Divadla na Vinohradech nebo pod Palmovkou, byla byste ráda. Stále to platí?
Kubařová: Kdykoliv kdokoliv zavolá, znamená to zájem, což je vždy dobré a hezké. Nabídka zatím nepřišla. A mně je tu dobře.

Ředitel boleslavského divadla František Skřípek v jednom rozhovoru řekl, že jste si na jevišti souzeni. Potkáte se na něm ještě?
Ruml: Já v to moc doufám. Nechápal jsem knížky o různých nerozlučitelných jevištních dvojicích, ale teď vím, že to člověka potká jednou, maximálně dvakrát za život. Věřím, že se to ještě zopakuje.
Kubařová: Doufám ve filmovou spolupráci. Slyšíme na sebe, máme se rádi a známe se dlouho. Herecká práce je o to jednodušší a rychlejší.

Je nějaké divadlo, na kterém byste se shodli, že se tam chcete sejít?
Ruml: Netroufám si po zkušenosti se zdejším kolektivem a scénou říct, co je můj sen. Národní divadlo to není už pro mou výšku. I když za deset let se na to možná budu dívat jinak. Repertoárem či způsobem komorního herectví by mě nyní lákalo Dejvické divadlo.
Kubařová: Potkat se v Dejvickém by nebylo špatné.

Zkáza Dejvického divadla od prvního dílu skvěle balancuje na nekorektní hraně