Olympijskou vítězku v hodu oštěpem Danu Zátopkovou zná snad každý. Ovšem málokdo už ví, že její rodiště Fryštát se nachází v Karviné a že věhlasná sportovkyně spatřila světlo světa přímo na Larischově zámku. Letos oslaví osmaosmdesáté narozeniny a úsměvů i elánu má na rozdávání. Sice už neběhá, ale ráda pochoduje a je aktivní členkou Českého olympijského klubu. Její kalendář je zaplněný schůzkami a akcemi na měsíce dopředu. Prostě lidé mají o paní Danu stále zájem.
Jak se dostala vaše rodina do Karviné? Kořeny přece máte u Kyjova.
Můj otec byl velitelem pohraničního praporu ve Fryštátě. Přidělili mu byt v prvním patře v levém křídle zámku. Naši se brali v roce 1914 asi měsíc před válkou a o měsíc později tatínka povolali do války. Otec narukoval a dalších pět let maminka nevěděla, co s ním je. Zda žije, či ne. V Bělorusku totiž dostal zásah do prsou, kousek od srdce, a k mamince se donesly zprávy, že zemřel. Zranění přežil, odvolali ho do Francie, nějakou dobu vandroval a nakonec se vrátil. Pro maminku to bylo nečekané překvapení a z radostného setkání jsem se pak v roce 1922 přímo na zámku narodila já a hned po mně v období dvou let mí dva bratři.
V Karviné jste prožila prvních šest let života. Vzpomínáte si na dětství? To víte, že jsem na Fryštát nezapomněla. Měli jsme třeba malého psa. Co jsme si s ním jako děti užily legrace a co jsme se s ním naběhaly! Před zámkem byla tehdy ještě malá kašna a v té jsem se ráda koupala. Na zámku také bydleli manželé Prokopovi a ty jsme my děti měly hodně rády. Vždycky nás brávali na procházku parkem a tam nám vždycky koupili párek. Na to jsme se těšili nejvíce. Kousek od Darkova teče řeka Olza a tam jsem se naučila milovat vodu.
Máte ještě nějaké příbuzné či přátelé v Karviné?
V Karviné už nemám nikoho. Ale ze zámku nám vydrželo jedno velké přátelství. Bydlel tam zubař Veselý, ten měl s manželkou dva syny a s těmi jsme hodně kamarádili. Když jsme se v mých šesti letech stěhovali do Olomouce, protože tatínka zase odveleli, Veselí se stěhovali do Ostravy. Zůstali jsme s nimi dlouhá léta ve styku a se synem Veselých si ještě teď posíláme přání k Vánocům.
Ve vašem životopise mě zaujala jedna informace. Že jste s manželem Emilem slavila narozeniny ve stejný den, měsíc i rok. To je neobvyklá náhoda. Jaký byl váš manžel, byli jste si povahově blízcí?
Ne, Emil měl úplně jinou povahu než já. Ale opravdu jsme slavili oba narozeniny 19. září a rok 1922 se taky shoduje. Když jsem si Emila brala, jeho maminka si mě ještě kvůli tomu dobírala. Říkala, že chlap musí být starší, když je hlavou rodiny. Pak se chvíli radila s mou maminkou a přišly na to, že Emil je přece jenom o pár hodin starší než já. Narodil se totiž kousek po půlnoci a já někdy odpoledne. Je to taková zajímavost. Stejně jako to, že jsme ve stejný den oba jako manželé získali medaile na olympiádě. Myslím si, že se to doposud žádnému jinému páru na světě nepodařilo.
Když vzpomínáte na olympiádu v Helsinkách, jaká tam byla ve dvaapadesátém roce atmosféra?
Samozřejmě pěkná a pro nás nejpěknější, protože jsme byli s manželem zrovna v takovém ideálním věku, kdy člověk o atletice už něco ví a má už nějaké zkušenosti. Bylo nám třicet let, říká se, že je to ideální věk pro atleta, pro oštěpaře a pro běžce. Bylo to jedno z nejšťastnějších období v našem životě.
Určitě na manžela často vzpomínáte, jaký to byl člověk?
Vážila jsem si na něm, že měl velký smysl pro humor. Dodnes říkám, že jsem se s Emilem prochechtala půlkou života. A říkám to dodnes. Když se v životě vyskytly nějaké špatné chvíle, nebo i tragédie, kterých je život kolikrát plný, Emil v každé věci našel nějakou drobnost, které jsme se zasmáli. Vždycky uměl situace řešit, uměl mě podržet a utěšit.
Prý máte ráda červené víno. Pil ho taky manžel?
Červené vínko piji ráda. Otec v Uherském Hradišti víno dělal. Emil jako běžec toho vždycky hodně vypotil, a tak si doplňoval tekutiny pivem. Když jsem ho před deseti lety pochovala v Rožnově u místní kaple, připadalo mi divné, že bude ode mne tak daleko. Trošku jeho popelu jsem si nechala nasypat do malého džbánku a ten mám doma. Když přijde návštěva, dáme džbánek doprostřed stolu, dáme si po skleničce vína a přiťukneme si i se džbánkem. Je to takový hezký pocit, že nás Emil vidí, cítí.
Co byste vzkázala Karviňanům, kteří vás zvolili jako největší rodačku?
V Karviné jsem byla si před deseti lety a byla jsem mile překvapená, jak mě tam lidi hezky přivítali. Prošla jsem zámek, který byl krásně zařízený, zašla jsem i do Darkova. Karviňanům bych popřála, ať se o své město starají tak, aby se v něm cítili dobře a aby se jim tam hezky žilo.
