Čtyřiačtyřicetiletý Miroslav Kalina z Loun je sportovec tělem i duší. Loni v červenci už potřetí běžel přes celou republiku, aby pomohl pacientům chomutovské onkologie.
Takto jim už „vyběhal“ televize do nemocničních pokojů a vybavil čekárnu novými židlemi a stolky. Loni svým během získal peníze na lepší koupelny a záchody na onkologii. Peníze získává prodejem triček a čepic s logem Běhu o život a pomocí konta pro dobrovolné dárce.
Kdy jste se vlastně dozvěděl, že máte rakovinu? V létě roku 2000 jsem spadl z kola. Trochu jsem hodil batohem, který jsem měl přes rameno, a přeletěl jsem přes řidítka. Rozbil jsem si nos, v nemocnici mi udělali plastiku. Ale to nebylo všechno. Namlátil jsem si i zespoda, jedno varle mi hodně nateklo. Protože se to nelepšilo, začal jsem po dvou měsících jezdit na vyšetření, až lékaři přišli na to, že mám rakovinu varlete. Úraz na kole mi paradoxně zachránil život. Tím, že odhalil zapouzdřený nádor. Jak shodně konstatovali primáři z různých urologických pracovišť, měl jsem obrovské štěstí v neštěstí.
Jak jste se s tou zprávou vyrovnával? Začátek byl hodně těžký. Už proto, že jsem ze dne na den vypadl z práce, byl jsem zaměstnaný jako pokladník v Komerční bance, i z trénování. Najednou člověk neví, co s časem a začne přemýšlet o šílených věcech. Říká si, umřu nebo ne, co bude s rodinou? Měl jsem půjčku na auto, tak jsem ho prodal a dluh zaplatil. Zkrátka jsem si vyčistil stůl, kdyby náhodou. Dcera byla v pubertě, ta to těžce nesla. Nejhůř ale moje máma. Manželka je pragmatik, ta mi hodně pomáhala. Táhla mě nahoru.
Kolik operací jste prodělal? Dvě operace po zhruba třech týdnech. Nejdřív mi vzali varle, a protože výsledky pořád nebyly dobré, tak následně i uzliny z ledvin. Měl jsem být čtrnáct dní na jipce. Probudil jsem se na pokoji, za tři dny jsem si vytrhl hadičky a došel si sám na záchod. Pátý den už jsem byl na chemoterapii, kterou jsem měl podstoupit asi až za měsíc. Takový jsem byl vždycky, nejspíš díky sportu mám posunutý práh bolesti.
Co má člověk udělat, aby to zvládl? Člověka v takové situaci pronásleduje otázka: Proč zrovna já? Je důležité si na ni odpovědět: Protože. Nesmíte se začít litovat. Musíte to vzít jako hotovou věc a začít bojovat.
Jak jste snášel chemoterapie? Přiznám se, že dost špatně. Bydlím ve druhém patře a vylézt tam schody, to nebyla legrace. Po třetí chemoterapii mě napadlo, že je čas začít trénovat. Vzal jsem raketu a tenisák a začal si pinkat o zeď. To jsem předtím ale musel odklidit špalky z pokácených stromů, abych měl kde hrát.
Čím se dnes živíte? Stal jsem se profesionálním trenérem tenisu. Trénuji v Praze, třeba dceru Romana Šebrleho.
Jakých hráčských úspěchů jste v tenisu dosáhl? Ve čtrnácti jsem hrál v Lounech za áčko dospělých. Byl jsem několikrát přeborníkem okresu. Patřil jsem do krajské špičky, vyhrál jsem severočeský okruh o Mostecký kahan, složený z deseti turnajů.
Sportujete od dětství?
Začínal jsem jako hokejista, potápěl jsem se, plaval. Hrával jsem také fotbal na okresní úrovni a lyžuji. K tomu jsem začal hrát tenis a už jsem u něj zůstal. Před třemi čtyřmi lety jsem propadl i atletice.
Čemu vás sport naučil? Všemu. Kdybych nesportoval, hlavně nehrál tenis, který je individuální, nikdy bych se tak nedokázal se smrtelnou chorobou poprat.
Co jste vystudoval? Mám klasický gympl. Pak jsem utekl ze stavební fakulty. Po prodělání rakoviny jsem si dodělal trenérskou školu první třídy na pražské fakultě tělesné výchovy a sportu.
