Hranice l Ve všední dny možná každé ráno vstávají do práce, sedají do aut a dýchají městský vzduch. Jakmile ale mají volno, obléknou maskáče, nazují kanady, sbalí ešusy a vyrážejí do přírody. Do svého světa, kde nohama stírají rosu na kolejích, teskně hučí Niagara a bílá paní šla už dávno spát.
Trampové jsou subkulturou, která má dlouhou tradici. Vznikla ke konci první světové války, kdy bylo hodně nezaměstnaných a ti v touze po lepším životě začali utíkat do přírody, kde zažívali pocit volnosti. „Trampové se rekrutovali z mladých lidí a odtrhávali se také od skautů v touze po větší svobodě,“ říká osmapadesátiletý tramp Jaroslav Voldán z Hranic, který na vandry chodí přes čtyřicet let.
Jak jste se k trampingu dostal?
Přes knížky. My jsme generace, která hodně četla. Jacka Londona, Karla Maye, později Jaromíra Tomečka. Přes knihy, touhu po romantice a dálkách jsem se dostal k trampingu. Vandruju od svých patnácti let. Poprvé jsme šli na Helfštýn, kde jsme přespali.
Jaké máte vzory?
Máme v úctě staré trampy, jako byli novinář a cestovatel Géza Včelička, spisovatel a historik trampingu Bob Hurikán, spisovatel Otakar Batlička. Jeho povídky čtu dodnes.
Trampové se scházejí v osadách. Jsou i na Přerovsku?
Měli jsme osadu Zlaté Ontario, kam jezdí převážně kluci z Lipníku. Vznikla v roce 1971. Jezdili jsme na chatu k Hubertovi do osady Dříň u Hranic. Na Přerovsku je sedm osm starých osad. Ale jsou také trampové samotáři. Také jsem mezi ně určitou dobu patřil. Odtud vznikla moje přezdívka Sam. Potkal jsem se s trampy a oni se ptali „Ty jezdíš sám? Tak to jsi Sam.“
Jak se trampové zdraví?
Podají si ruku, zalamují si palec a řeknou si „Ahoj kamaráde, jak se máš?“ Trampové si tykají od pětiletého až po devadesátiletého.
Bez čeho se trampové neobejdou?
Snad bez sirek.
Když se řekne tramping, mnohým se vybaví lidé u ohně s kytarou.
Pro trampy je oheň posvátný. Slavnostnímu ohni se říká potlach. Většinou ho pořádají osady k nějakému výročí. Nejdříve se hrají hry, soutěží v lukostřelbě, v hodu sekyrkou, ve střelbě z praku, v malém fotbale. Za vítězství se pak dávají placky. Večer se slavnostně zapálí oheň. Dva až čtyři lidé ho zapálí loučemi, je minuta ticha za zemřelé kamarády, zazpívá se trampská hymna Vlajka. Celé to probíhá ve slavnostním duchu. Z kamení se vytvoří kolem ohně šerifský kruh a do něj mohou vstoupit jen šerifové a ohnivák, který přikládá. Do ohně neházíme žádné odpadky, vajgly, nepliveme do něj. Sedíme u ohně, zpíváme, vyprávíme si historky, vtipy. Je veselo. Nakonec vše uvedeme do původního stavu, aby nikdo nepoznal, že tam hořel oheň.
Jaká hudba u ohně zní?
Zpíváme a posloucháme písně starých písničkářů, od Settlerů, Dua Červánek, ryvolovky a samozřejmě i moderní trampskou píseň. Takovou novodobou hymnou se stává Rosa na kolejích od Wabiho Daňka. Skvělá trampská skupina je kapela Špunt z Přerova.
Hrajete na nějaký nástroj?
Hrával jsem na kytaru, teď si brnknu na mandolínu.
Co k trampingu ještě patří?
Příroda, kamarádství, láska.
Když jste vzpomněl lásku, chodí trampovat i ženy?
Samozřejmě. V Hranicích jich bylo hodně, jezdívala se mnou i manželka, později jsme k tomu přitáhli děti a s rodinou jezdíme doposud. I když se taky někdy ztratím sám, vyrazím si někam do hor.
Pokaždé pěšky?
V posledních letech pořádám i kolovandry. Vezmeme kola a jedeme. Dělám to tematicky. Byli jsme třeba na vandru po bunkrech druhé světové války. Jeli jsme na kolech z Bohumína na Opavu. Nebo jsme zdolali bruntálské sopky, jezdíme na třešňové vandry, v čase, kdy zrají třešně. Také jsme byli na týdenním kolovandru zaměřeném na bitvu u Hradce Králové v roce 1866. Částečně jsme jeli po naučné stezce k této bitvě, prošli jsme pomníky. Kromě toho pořádám „jarňáky“. To vyrážíme na jaře na Pulčiny, projdeme skály a večer posedíme v hospůdce, hrajeme na kytary, zpíváme.
Jak na vandrech nocujete?
Vždycky v přírodě. Pod širákem, nebo když prší pod malým stanem.
Jak takové spaní pod širákem vypadá?
Dřív jsme nahrabali větve a trávu, na to dali igelit, celtu a spacák. Dnes spíme ve spacáku na karimatce. Když je škaredě, mám jednoduchý stan nebo nad sebe hodíme igelit.
Vyrážíte i do zahraničí?
Hlavně poznáváme naši vlast a Slovensko. Ale byli jsme na vandru v rumunských horách.
Před revolucí to asi neměli trampové lehké.
Před rokem 1989 to bylo jiné. Policisté se nám snažili tramping znepříjemnit. Každoročně jsme chodili na Ivančenu. To je mohyla v Beskydech na paměť pěti skautů, které zastřelili Němci. Než jsme k pomníku došli, hlídky nás několikrát kontrolovaly. Hledaly nedostatky v občance, braly nám nože, strhávaly domovenky. Na potlachy přijelo komando, rozehnali nás, některé odvezli na výslech. Na nádražích nás kontrolovali železniční policajti. Museli jsme vybalit věci, co všechno máme.
