Snahu vrátit do Jihlavy sochu Masaryka provázejí zvláštní okolnosti | E15.cz

Snahu vrátit do Jihlavy sochu Masaryka provázejí zvláštní okolnosti

Už příští rok zřejmě bude stát v Jihlavě nová socha T. G. Masaryka, kterou nechali komunisté tajně odstranit na začátku 60. let minulého století.

Pod rouškou tmy v červnu roku 1961 přijeli agenti tehdejší Státní bezpečnosti do Jihlavy, aby odstranili sochu T. G. Masaryka, která stála před gymnáziem od září 1948. Hodili Masarykovi smyčku kolem krku a nákladním autem sochu shodili. Dílo od jihlavského sochaře Jaroslava Šlezingera, které jim tak dlouho leželo v žaludku, pak rozbili na kousky a vhodili do Hurdova lomu pod Čeřínkem, aby ho už nikdo nemohl dát dohromady.

Jenže jak to tak vypadá, tak se socha příští rok po padesáti letech do Jihlavy vrátí. Snaží se o to lidé ze Spolku pro navrácení sochy TGM do Jihlavy. „Velmi mě potěšilo a také překvapilo, když se na základě mé knihy o Jaroslavu Šlezingerovi Zaváté šlépěje začalo obnovovat dílo sochaře, jehož sochy byly zničeny, aby byl zapomenut i on sám,“ řekla Marie Bohuňovská z jihlavského spolku.

Šlezinger zemřel v komunistickém vězení po barbarském zacházení v uranových dolech ve Vykmanově, lágru „L“, takzvané věži smrti, kde musel sbírat radioaktivní prach. Naposledy vydechl 2. srpna 1955. „Paradoxem bylo, že přežil za války koncentrační tábor, kde to podle jeho vzpomínek bylo snesitelnější než v tom komunistickém,“ říká Bohuňovská. Přesnou kopii sochy vytváří ve svém ateliéru v současné době sochař Roman Richtermoc v Hořicích. Tamodtud pochází i kvalitní kámen, z kterého sochu vytesává. „Během pár dní bude socha nahrubo opracována do tvaru, z kterého pak budeme vycházet při práci na detailech. Dílo bychom měli dokončit na jaře příštího roku,“ nastínil minulý týden sochař Richtermoc. Jenže mezi tím sochař vážně onemocněl a musel do nemocnice. Pustit by ho měli tento týden. Přesto mu bude pomáhat sochu opracovat jeho kolega Ondřej Nosek. Richtermoc pak dodělá závěrečné detaily.

Zvláštní okolností je, že Marie Bohuňovská také vážně onemocněla. Bylo to ale ještě předtím, než se začala zajímat o Jaroslava Šlezingera, který zemřel na leukémii.
„Je pravda, že když jste na dně a léčíte se, tak se ptáte proč, za co, proč zrovna já… No, a když se uzdravíte, tak si říkáte, že je to asi kvůli něčemu, co vás čeká, co máte udělat, prožít… Já mám dnes pocit, že si mě TO něco vybralo, hráblo TO po mně, postavilo mi TO do cesty Šlezingera a prostě mě TO použilo… Ale stejně nevím proč,“ zamyslela se Marie Bohuňovská.

Když Bohuňovská v Hořicích objevila sochaře Richtermoce a ten si přečetl její knihu Zaváté šlépěje, tak jí volal, že zakázku bere, a to také proto, že jeho tchán byl v Oranienburg-Sachsenhausenu zavřený spolu se Šlezingerem. Takže Richtermoc z vyprávění svého tchána o sochaři Šlezingerovi věděl. „Sochař mi byl tím pádem jako osudem seslaný,“ vzpomíná Bohuňovská na to, jak hledala umělce, který sochu vytvoří.

Spolek pro navrácení sochy TGM do Jihlavy počítá s tím, že po komunálních volbách pošle na jihlavský magistrát žádost, aby jim poskytli pozemek. Sochu by rádi umístili do parčíku, který je naproti gymnáziu přes silnici vedle kina Dukla. Navíc by měla stát tak, aby v průhledu byl vidět „smírčí kámen“, který je před gymnáziem. Odhalit by ji mohl přijet buď prezident Václav Klaus, nebo jeho předchůdce Václav Havel. „Je to zatím taková úvaha,“ podotkla Bohuňovská.

Socha přijde na 1,25 milionu korun a spolek před rokem vyhlásil veřejnou sbírku, stejně jako tomu bylo v minulém století. Lidé už mezi sebou na sochu Masaryka vybrali přes půl milionu korun. Deseti tisíci korunami přispěl například i jihlavský státní zástupce Arif Salichov. „Můj dědeček už byl velký masarykovec. Hodně mi vyprávěl o osudech sochy i sochaře Šlezingera. Dědeček také přispěl na původní sochu. Když jsem zjistil, že se koná sbírka na obnovu sochy, tak jsem se rozhodl přispět. Bral jsem to jako morální povinnost,“ zdůvodnil Salichov. Stejnou částkou už přispělo i několik dalších lidí.
Na to, že bude socha znovu odhalena, se těší i manželka sochaře Šlezingera, která ve svých 102 letech stále žije v Hluku u Uherského Hradiště. „Když jsme jí před čtyřmi lety vezli knížku, tak ji chovala, hladila a líbala jako miminko. Bylo to neuvěřitelně dojemné a my jsme buleli jako želvy. Řekla nám, že si na tu sochu ještě počká a umře až potom,“ vzpomíná Marie Bohuňovská na setkání s manželkou Jaroslava Šlezingera Marií.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!