Sovětská kráska s automatem. Limuzína GAZ-13 Čajka slaví šedesátiny | E15.cz

Sovětská kráska s automatem. Limuzína GAZ-13 Čajka slaví šedesátiny

Aleš Sleeper Dragoun - Auto.cz

Luxusní sovětské „čajky vozily prominenty, agenty KGB i politiky ze spřátelených zemí. Připomeňte si model, jehož výroba začala před 60 lety.

Automobilový závod v Gorkém potřeboval nahradit v 50. letech už poněkud přežitý baculatý GAZ M-12 ZIM, i když jeho produkce byla spuštěna teprve na začátku téže dekády. Nový luxusní automobil, méně okázalý současník moskevských ZILů 111 (1959-1967) měl sloužit hlavně sovětským státním orgánům a diplomatickým zastoupením země v zahraničí. Doplňoval právě zmíněné zily a byl jim velmi podobný, i když menší.

Hliníková V8

Továrna však měla původně v plánu vyrábět pouze zmodernizovaný GAZ-12V. Už u něj byl použit název Čajka (ruský výraz pro racka). Na okázalejší masce chladiče se také objevila silueta tohoto ptáka s roztaženými křídly. Karoserie se vpředu protáhla přes reflektory jako u konceptu Ford X-100 z roku 1953 a i zadní blatníky byly delší, hranatější a náznakem ploutviček na konci. Vznikla určitě alespoň dvě „véčka“, ale tuto vývojovou linii návrháři a konstruktéři brzy opustili, vozidlo samotné i jeho design byly příliš archaické a zastaralé. Vždyť automobilová móda v USA se měnila velmi rychle...

A začalo se nanovo s čistým listem papíru. Na vývoji se podílel celý tým více než desítky lidí, inženýrů, techniků, testovačů i stylisty Borise Lebeděva a konstruktéra L. E. Duarteho, první stvořil skici a zmenšené modely, druhý pak pohonnou jednotku. Nově navržený progresivní vidlicový osmiválec s blokem, hlavou, sběrným potrubím a písty ze slitiny lehkého kovu nevykazoval nic společného s menšími volhami.

Šipka, nebo pták?

Nakonec byl vybrán návrh Lva Jermejeva. Jeho značná inspirace exteriéry amerických vozů se rozhodně zapřít nedala, hlavně Packardy Patrician a Caribbean z poloviny 50. let a některými modely Mercury, stejně jako Plymouth a Lincoln. Záď zase připomínala soudobé produkty General Motors značek Chevrolet, Pontiac, Buick a Holden. Nešlo však o pouhou kopii, i když chromem se hlavně na přídi zrovna nešetřilo. Oba packardy, sedan i kabriolet v USA dokonce koupil ústav NAMI a dovezl je domů.

V roce 1957 se přikročilo ke stavbě prototypů, nejdříve dvou a později dalších devíti, lišily se však i navzájem drobnými detaily, nejdříve měly jen hranaté přední mlhovky, později doplněné kulatými. Ve hře byl i název Strel (šipka), který se dostal do finálního výběru, ale nakonec zvítězil pták. „Představte si, že se díváte na Volhu. Kdo letí nad ní? Přece racek!“ reagoval později jeden z návrhářů. Volhou samozřejmě nemyslel pouze řeku, ale i GAZ-21, který se v modelové řadě nacházel pod typem 13. Jeho následující předsériové kusy absolvovaly zkoušky v délce 21 tisíc kilometrů.

Větší objem a tlačítkový automat

Oficiálně si automobil odbyl světovou premiéru na proslulé světové výstavě Expo 58 v belgickém Bruselu od dubna do října. Tam vystavený exemplář E-2 v barevné kombinaci tyrkysu a slonové kosti měl však ještě v útrobách jednotku V8 objemu 4890 cm3 s výkonem 132 kW (180 koní), stejnou jako jeho „předskokani“. A získal Grand Prix. Pod přední kapotou malosériových vozů se však nacházel větší kapalinou chlazený osmiválec OHV s devadesátistupňovým rozevřením a objemem 5526 cm3 nadčtvercové konstrukce (průměr 100 x 88 mm). Dosahoval při kompresi 8,5:1 standardně největšího výkonu 143 kW (195 k) při 4400 otáčkách. Karburátor byl čtyřkomorový.

Samočinná rychlostní skříň s třístupňovou planetovou převodovkou a hydraulickým měničem točivého momentu se ovládala tlačítky nalevo u volantu jako ústrojí PoweFflite od Chrysleru. Měla tradiční volby D (pohyb vpřed), N (neutrál), ale také ZCH (zpátečku) a T pro pomalou jízdu na jedničku a dvojku do 60 km/h. „Krouťák“ vrcholil hodnotou 402 N.m v pouhých 2200 otáčkách. Přímo řazená by se sem opravdu vůbec nehodila. Vozy měly taktéž hydraulický posilovač šnekového řízení, podtlakový pak pro brzdy.

Podvozek s mamutím rozvorem 3250 mm dostal dělenou přední nápravu s vinutými pružinami, zadní byla ortodoxní tuhá s podélnými půleliptickými pery. Rám z profilů tvaru písmene X byl spojen s karoserií šestnácti pryžovými silentbloky, návrat k tradiční konstrukci (ZIMy měly karoserii samonosnou, ale také problémy s její tuhostí i kvůli „sebevražedným dveřím“) nepostrádal logiku: předpokládala se vyšší hmotnost. Kola od sebe dělilo 1540 mm.

Pokračování článku si můžete přečíst na webu Auto.cz >>>

Autor: Aleš Sleeper Dragoun - Auto.cz
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!