O čtyřech živlech jakožto základu světa mluvili už řečtí filozofové.
Jeden považoval za pralátku všeho vodu, jiný oheň. Když jsem o tom dřív jako učitel přednášel na škole, žáci si zaťukali na čelo s poznámkou, že ti Řekové působí v době počítačů předpotopně a proč že se o nich učíme. O přestávce pak vytáhli umělohmotné mobily a zakousli se do umělohmotných hamburgerů. To samé bohužel dělám během pracovní doby i já. Poslední dobou mě ale často popadne touha po těch starých dobrých živlech. Po tom opéct si buřta na nefalšovaném ohni, popadnout lopatu a zarazit ji do hromady hlíny plné žížal. Anebo skočit do rybníka, aniž by mě oči pálily od chloru. A nakonec si lehnout na záda a jen tak pozorovat oblohu. Napadá mě, že když člověk vystačí s tímhle, stane se moudrým. Stejně jako ti řečtí filozofové.
