V Liberci jsou tisíce lidí, kteří mají motorku. Jen část z nich jsou ale motorkáři.
„Nejde jim jen o to, aby se odněkud někam přepravili. Propadnou jízdě naplno a žijí jenom pro ni. Jsou ochotní obětovat všechny peníze a v zimě třeba jezdit autobusem, jen aby mohli vydržovat motorku,“ říká Robert Schulze, dlouholetý organizátor srazů Motománia na libereckém Kačáku.
Motorkáři milují volnost, vítr v obličeji, vůni benzinu. Nosí vysoké těžké boty, přiléhavé kožené bundy a kalhoty, vycpané chrániči. Přinejhorším snesou i džíny. „To není jen frajeřina. Přiléhavé kvůli lepší aerodynamice, vycpané kvůli bezpečnosti. Když spadnete na zem, nejen že se můžete pořádně polámat, ale i při malých rychlostech velmi bolestivě odřít,“ říká Schulze.
Po motorkářsku se tomu říká silniční lišej a doktoři ho léčí dost brutálně. Vydrhnou ho kartáčem. „Je to příšerná bolest, ale jinak štěrk z masa dostat neumí,“ vysvětluje.
Motorkáři mají svoje kluby, pravidla, nášivky, poslouchají drsnější rock a metal. Mají rádi třeba kapely Kiss, ZZ Top, Kabáty, Ramstein, AC/DC, Tři sestry, Škvora, cokoli, co připomíná řev motorů.
Nejsou ale všichni stejní. Liší se podle typu motorek. „Největší pohodáři jsou asi harleyáři, majitelé strojů Harley Davidson. Pak ti, kteří jezdí na chopperech, cruiserech, na jawách a sajdkárách. Silničáři jsou dravci a vůbec největší drsani jsou enduráci. Ti ale až na výjimky nejezdí na silnicích, hrají si v terénu a zkoušejí, co to dá,“ vysvětluje Schulze.
Sám vystřídal motorek celou řadu. Od klasického „fichtla“, pionýra v patnácti, přes endura, choppera až po cruisera. „Toho jsem miloval nejvíc. Je to něco mezi silniční a cestovní motorkou. Sedíte normálně, ne tak vzadu a dole, jako na harleyi, ale nezávodíte. Je to motorka do pohody,“ vysvětluje
Podle něj je ale motorkařina drahý koníček. „Moje nejdražší mašina byla yamaha za 190 tisíc, ale harleye startují na čtyřech stech tisících. K tomu si přičtěte třicet čtyřicet tisíc za doplňky a peníze na provoz, je to fakt pálka. Není divu, že je řada motorkářů, kteří už nemají na nic jiného a občas musejí motorku prodat, když třeba opravují barák. Většinou ale bez ní nevydrží a zase si nějakou pořídí,“ poznamenává Schulze.
Na druhou stranu je mezi nimi víc lidí, kteří peníze mají. S drahými motorkami souvisí i víc mrtvých bláznů. Jsou to mladí kluci kolem dvacítky, kteří z malé motorky přesedlají na silný stroj o sto devadesáti koních. „Na stovku se dostane za tři vteřiny. To je raketa, srovnatelná s formulí. A bohatí otcové ji koupí synkům k osmnáctinám. Ti ji pak nezvládnou a končí někde v pangejtu,“ říká Schulze.
Auto je konzerva a jízda v něm se podle něj s tou na mašině nedá srovnat. Ale nehoda, která v autě skončí pár škrábanci, může být pro motorkáře smrtelná.
„U motorky skončíte vždycky na zemi. Když potkáte obrubník nebo strom, máte smůlu,“ míní Schulze.
Sám měl zhruba deset havárií. Žádná ale neskončila nějak fatálně. „Jednou u Náchoda jsem na vyjížďce bez helmy a bez chráničů spadl a šedesát metrů brousil asfalt a sedřel si bok do živého masa. Od té doby si dávám pozor. Je mi čtyřicet a přešel jsem do věku, kdy už motorkáři nebourají, “ dodává.
A co se motorkářům honí hlavou? „Není nad to, když mašině pořádně naložíte, trochu gumujete a driftujete. Když šlápnete na plyn, až se vám protáčejí kola, a smykem projedete zatáčku,“ překládá Schulze.
Malý motorkářský slovníček výrazů
mašina/machna – motorka
batůžek/klíště/přísavka – spolujezdec
šlupka – sjetá pneumatika s nedostatečnou hloubkou desénu
noty/papíry – technický průkaz a řidičský průkaz
škopek/blembák/kokos – bezpečnostní ochranná motocyklová helma
kochačka – pomalá rekreační jízda s prohlížením krajiny
jet kládu/jet palici – jízda s maximálním nasazením stroje i jezdce
jet kudlu/jet střelbu – jet kládu s vypnutým mozkem
nakopat /naházet/namlátit kvalty – rychle přeřazovat jednotlivé převodové stupně
kozí dech – český kultovní moped Stadion
buchar/rumpál/kladivo – motorka s velkoobjemovým jednoválcovým
čtyřtaktním motorem
