U nájemního bydlení „skřípe“ legislativa

Materiál nazvaný Koncepce bytové politiky svým rozsahem mnohonásobně převyšuje předchozí koncepci z roku 2005. Ve srozumitelnosti, věcnosti a správném podchycení skutečných problémů bytového trhu však zaostává.

S tím také souvisí nutnost přijetí zákona o sociálním bydlení. Očekával jsem, že koncepce napoví, jakým směrem se bude v této oblasti státní bytová politika ubírat. Podpora výstavby nájemních bytů je - podle mého názoru - špatnou cestou. Stát nikdy nebude mít dostatek prostředků, aby takto řešil dostupnost nájemního bydlení. Bude se tedy jednat o dílčí akce, navíc drahé. Obce přitom privatizují svůj bytový fond a tím jej nenávratně ztrácí, mnohdy za velmi nízké ceny. Většího efektu by se dosáhlo modernizací tohoto fondu než novou výstavbou. Roli státu v oblasti bydlení spatřuji hlavně v legislativní oblasti, v nastolení právních principů správného fungování a následné řádné vymahatelnosti práva. Pokud něco u nájemního bydlení skřípe, je to právě legislativa, ne počet bytů.

#####Náprava musí být okamžitá

[file:11521:small:right]

Není únosné, aby se v případě, že nájemce hrubě porušuje podmínky nájmu, dosáhlo nápravy až po mnoha měsících či letech. A to většinou nápravy dílčí. Uvedu jednoduchý a častý případ. Nájemce nehradí nájem, po třech měsících se mu majitel domu pokusí doručit výpověď (nemusí to být vždy snadné), výpověď je tříměsíční. Pokud byt nájemce neopustí, musí se majitel obrátit na soud a čekat na rozhodnutí o vyklizení. Jestliže toto rozhodnutí majitel získá, může se obrátit na exekutora a zaplatit mu. Ztráty jsou takto obrovské. Problémy s ukončením smlouvy či předáním bytů nastávají také, když nájemce byt náhle opustí, zemře, stane se nesvéprávným atd. Domnívat se, že takto nastavená legislativní pravidla přivábí ve větším měřítku komerční sféru, je naivní představa. Koncepce nepracuje s návrhem nového občanského zákoníku, který by měl poměry na bytovém trhu velmi změnit.

Z oblasti bydlení vlastnického neobsahuje materiál vyhodnocení fungování bytů ve vlastnictví, nezmiňuje koncepci nového zákona o vlastnictví bytů, který je zcela nezbytný. Obdobně přehlíží problematiku bydlení družstevního a nestanovuje záměry státu v tomto segmentu. Spolu s řádnou legislativou vidím roli státu v oblasti bydlení v zajištění relevantních dat, na základě kterých bude možné dělat smysluplné závěry jak v oblasti bytové politiky, tak například na půdě ČNB. Koncepce pro tuto oblast však také chybí.