Petr Vošta se zapsal do podvědomí lidí na Táborsku jako gynekolog, podnikatel a městský zastupitel. Když ho měli vyhodit z nemocnice, pacientky dokonce uspořádaly demonstraci. Jeho kariéru dvakrát ovlivnila politická situace.
Svou profesi si Petr Vošta vybral už jako student táborského gymnázia. Doktoři si tehdy mysleli, že má tuberkulózu, a tak se léčil půl roku v Košumberku. Nález na plicích se ale nelepšil. Následovala operace v Hradci Králové. „Otevřeli mi hrudník a zjistili, že mám ve skutečnosti špatně srostlé první žebro. Jednou jsem se totiž zranil při hokeji a nešel k doktorovi,“ vzpomíná Vošta, kterému se práce doktorů na chirurgii zalíbila a inspirovala ho k tomu, stát se jedním z nich.
Přihlásil se tedy na medicínu, kde poznal i budoucí manželku Jarmilu. Ještě než oba dokončili studium, narodil se jim první syn Dalibor. „Mezi přednáškami jsme jezdili na skútru do Břevnova. Jeden vozil kočár a druhý se učil,“ líčí Vošta, jak společně zvládali školu i péči o syna.
V roce 1966 Petr Vošta nastoupil do nemocnice v Táboře, původně na chirurgii. O tom, že bude nakonec pracovat jako gynekolog, rozhodl spor s primářem a atmosféra na oddělení.
„Chtěl po mně, abych donášel na ostatní. Řekl jsem kolegům, aby si na něj dávali pozor, a přestoupil na gynekologii,“ říká Vošta, který nikdy svého rozhodnutí stát se gynekologem nelitoval.
Dobrým znamením možná bylo, že hned druhý den práce na novém oddělení se mu narodil další syn.
Potom sám dělal až do roku 1992 primáře. „Byl jsem na kolegy přísný, ale vytvořili jsme špičkový kolektiv, a to se projevilo i v daleko nižší úmrtnosti narozených dětí,“ bilancuje Vošta. Na prvního novorozence, kterého porodil, si ale nevzpomíná. „Víc mi zůstaly v hlavě některé hrůzy, jako když jsme třeba museli pacientce kvůli velkému krvácení odstranit dělohu, abychom ji zachránili. Radost bere člověk spíš jako samozřejmost,“ sděluje Vošta.
Zásadní změna v jeho v životě nastala po revoluci v roce 1989. Doplatil na to, že v době totality musel vstoupit do komunistické strany, a dokonce i do milicí. Prvnímu tlaku na své místo primáře ještě odolal. Obhajoval ho však ve výběrovém řízení. „Velmi dobře si pamatuji, že se mě jedna doktorka z Benešova ptala, jak jsem mohl rodit děti a přitom být v milicích. Řekl jsem jí, že mým cílem bylo rodit jenom kluky a holky házet z okna jako ve Spartě. Na hloupou otázku hloupá odpověď,“ vzpomíná. V milicích byl totiž jen proto, že mu to jako mladému doktorovi přikázali. „Učil jsem tam jenom první pomoc,“ směje se s odstupem času Vošta. Navíc, když se jeho pacientky dozvěděly, že by měl z nemocnice odejít, uspořádaly demonstraci. To mu pomohlo, aby primářem ještě zůstal. Ale pouze tři roky.
Podnikatelem z nouze
„Nakonec mi členství v komunistické straně stejně zlomilo vaz. Přitom já sám jsem paradoxně nikoho do strany nenutil. I když to na jiných odděleních po doktorech primáři vyžadovali, aby jim ředitelství schválilo druhou atestaci. Pode mnou to nepotřebovali a spousta z nich tak byli nestraníci. Na rozkaz jsem musel stejně nemocnici opustit,“ říká Vošta, kterému jako náhradu nabídli místo gynekologa v Dírné. V tu chvíli neměl co ztratit, a rozhodl se, ještě s dalšími dvěma kolegyněmi, podnikat.
V roce 1992 si tak postavil soukromou gynekologickou kliniku Natalis, která jako vůbec první zařízení tohoto typu získala smlouvu se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Postupně ale Natalisu vznikaly s platbami od pojišťovny problémy, odešla jedna z Voštových společnic a přetáhla si i své pacientky. „Potřebovali jsme, aby nás někdo vytáhl z bryndy. Bohužel jsme oslovili lidi, ze kterých se vyklubala parta lupičů, úplně nás dorazili,“ uvádí Vošta důvod, proč nakonec musel před dvěma lety kliniku zavřít.
Petr Vošta také už dvanáct let působí v komunální politice. Přiznává, že je mu blízké levicové myšlení, protože podle něj by si měli lidé navzájem pomáhat. S politikou ale míní letos skončit, ne však se soukromou praxí, kterou stále v Natalisu vede. Své pacientky, kterým je vděčný, že na něj nezapomněly, chce ubezpečit, že až bude muset opravdu odejít, najde za sebe kvalitní náhradu.
