Před čtyřmi lety si přál k Vánocům čtyři fošny lípy. A taky je dostal. Láska ke dřevu se v rodině jednaosmdesátiletého řezbáře Ladislava Pacholátka z Hradce Králové dědí z generace na generaci. Ve sbírce svých řezbářských výtvorů má skutečné unikáty. Začínal s intarziemi a se soškami inspirovanými ilustracemi Jiřího Wintera Neprakty z humoristického časopisu Dikobraz.
„Měl jsem je na své první výstavě ve Skřivanech, kam Neprakta přijel. Líbila se mu. Vyžádal si jednu sošku a napsal mně dopis, že je to unikát,“ ukazuje Ladislav Pacholátko čarodějnici, myslivce, Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého a další sošky ala Neprakta.
Dřevěné ilustrace dobrého vojáka Švejka
Rodina se mu prý nejdřív smála, že by snad ani nedokázal nic jiného stvořit, než tyto prapodivné figurky. Vzal tedy špalík a začal tvořit jednu sošku za druhou. Výstav už má za sebou několik.
Radost by měl určitě i Jaroslav Hašek a Josef Lada. Na skříni stojí figurky dobráckého Josefa Švejka a rozezleného poručíka Duba s pistolí v ruce. Ze souboru dvaceti vyřezávaných dřevěných obrázků by se pak daly sestavit celé příběhy dobrého vojáka Švejka.
„Vyřezával jsem je podle knížky, ale jen ty, kde je Švejk,“ vysvětluje Ladislav Pacholátko a jeden z nich bere do ruky. „Uprostřed ulice bil se starý sapér Vodička jako lev,“ čte popisek na zadní straně svého uměleckého díla.
Jako dílna mu slouží truhlárna, sklep i obývací pokoj. Také pracovní nástroje si vyrábí sám.
Záběr tvorby má široký. Jen tak pro radost si pomocí dlát z jednoho kusu dřeva zhotovil dlouhý řetěz, vyrábí také krucifixy, šperkovničky či drobné krabičky v podobě sarkofágů egyptských mumií. Také hodiny - kukačky, které visí v jídelně, jsou jeho prací a nechybí ani betlémy, drobné do ruky i ty podstatně větší.
Ten největší, který zatím čeká uskladněný ve skříních, mu zabere půl pokoje. Na šířku měří pět metrů a řezbář ho neustále rozšiřuje. Inspiraci při jeho vyřezávání našel ve světoznámém mechanickém Proboštově betlému. Jeho součástí je dokonce královéhradecká Bílá věž, ze které Ladislav Pacholátko udělal orloj, v oknech věže se střídá šest králů a každý je jiný.
„Chodím do Třebechovického muzea betlémů a o Proboštově betlému jsem si koupil i knížku. Má deset centimetrů vysoké sošky a ojediněle patnácticentimetrové. Já mám sedmnácticentimetrové sošky. Třeba tady ti muzikanti jsou z jednoho kusu dřeva,“ vysvětluje řezbář.
Vyřezává z lípy, sto dvě stě let staré.
„Nepraská, nejlépe se s ní dělá. Když vezmu špalek, ještě se mi nestalo, že bych ho zkazil,“ tvrdí rodák z Káranic, který od roku 1982 žije v Hradci Králové.
Od malování a drátěných aktů k dřevořezbě
Za pár dní převezme na Krajském úřadě Královéhradeckého kraje ocenění Zlatý kolovrat za mimořádný přínos lidové kultuře. Stačilo přitom málo a ke svému koníčku by se možná ani nedostal.
„Do školy jsem chodil do Chudeřic a po jejím dokončení, bylo to v roce 1943, mě povolali na pracovní úřad v Novém Bydžově, kde úřadoval Němec. Ten se mě zeptal, co se chci učit. Chtěl jsem být automechanikem. Němec na mě zařval: Nicht Automechaniker, Tischler (truhlář)! Hned druhý den bez prázdnin jsem musel nastoupit do učení. Učil jsem se tři roky,“ vzpomíná řezbář Ladislav Pacholátko.
Po vyučení pracoval čtyři roky v soukromé dílně, později musel nastoupit do národního podniku Delta Plotiště a po vojně se na roční brigádě v ZVÚ učil obrábět i kov. Ale k truhlařině se vrátil a vypracoval se až na místo truhlářského mistra, které zastával až do důchodu.
K řezbařině se pak dostal tak trochu oklikou. Ve volném čase začal nejdřív malovat.
„Dopadlo to dobře, jenže barvy stály hodně peněz, tak jsem toho nechal. Obrazy jsem rozdal, nezůstal mi ani jeden. Začal jsem dělat z drátu akty do koupelen, až jsem si uvědomil, že jako truhlář bych měl něco dělat ze dřeva. Nejdřív jsem dělal intarzie,“ říká Pacholátko.
Stěny jeho bytu tak zdobí Ladovy chaloupky, jeleni, zámek Hrádek u Nechanic, hrady Křivoklát a Karlštejn, královéhradecké náměstí i pražské Hradčany. Jsou to dlouhé hodiny i dny práce. Z dálky vypadají jak namalované, až bližší pohled prozradí, že vše je pečlivě seskládané a vystínované jen z vyřezaných kousků dřevěných dýh.
„Hradčany jsem dělal podle staré stokoruny. Použil jsem možná stovku všelijakých dřev. Je to piplačka. Vyřezávají se do tenounkých plátů dýh, není to jednoduché udělat třeba všechna ta okénka,“ dodává řezbář.
