Dej bůh, aby již opadlo šílení kolem koronaviru a vrátil se prostor pro racionální úvahy a řešení. Mezi obrovské výzvy patří aktuálně započatá snaha oživit regiony, ve kterých za uplynulých více než 100 let zakořenil těžební a těžký zpracovatelský průmysl. Tyto regiony byly také fatálně zasaženy politickými okolnostmi: odsun milionů Němců, příliv dělnictva ze všech koutů tehdy rudnoucího Československa, velké oči centrálního plánování, které vedly k vytvoření neudržitelných kapacit v následné době tržní, a ne zcela zdařilá korporátní transformace v etapě polistopadové.
Tyto regiony – Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský kraj – jsou označovány jako deprivované a jejich společným jmenovatelem je, že z problémů, do nichž se dostaly, již nejsou schopny vybřednout pouze vlastními silami.
Nastalá situace vyžaduje sebevědomou, ofenzivní akci, která může být považována za součást naplňování Evropské zelené dohody. V praxi i s ohledem na naše postižené kraje to znamená, že právě nyní se otevírá prostor pro to, jak asistovaně utlumovanou těžbu uhlí nahradit aktivitami v perspektivních odvětvích a jak z nynějších korporací těžkého průmyslu učinit významně inovované, mezinárodně konkurenceschopné výrobce. Jak v těchto krajích fakticky završit strukturální transformaci, která v jiných částech České republiky již dávno proběhla.
Nová ekonomická náplň založená jak na regionálních tradicích, tak nastartování zcela nových aktivit, při využití polohy přeshraničních regionů, je cesta – možná opožděná – aby tyto kraje opět byly schopny nasednout do hlavního proudu české ekonomické konvergence a byly jeho posilami.
Autor je ekonom České spořitelny
