Prezidentu Miloši Zemanovi jedno nejde upřít – rčení „když to nejde silou, tak to zkusí ještě větší silou“ umí naplňovat ze všech vrcholných politických představitelů nejlépe. Když už se zdálo, že vyvanul odér po servilním „prohlášení čtyř“ z podzimu 2016, kde byla potvrzena rozviklaná loajalita vůči Pekingu, pan prezident foukl do plachet. Situace se opakuje – jakkoliv je jeho „osobní dopis prezidentu ČLR“ v souladu s oficiálním postojem české diplomacie, jde o proklamaci zbytečnou a ponižující.
A teď proč. V diplomacii existují dva hlavní výrazové prostředky. KDY a JAK se něco říká. Pokud prezidentův dopis odpovídá tomu, co Hrad zveřejnil ve své vysvětlující tiskové zprávě, hlava státu v obou případech selhala.
Jednak nebyl důvod, proč do Pekingu psát. Což není omluvou chování politicky nezralého a občas i jurodivého pražského magistrátu, ostatně kritika zaznívala i na stránkách tohoto média. Pokud ale má prezident potřebu vyjadřovat se ke krokům místního, respektive krajského zastupitelstva a jeho rady, dává tím najevo, že může mít na jeho rozhodování nějaký vliv. A nejen, že nemá, ale pro soudruhy v Pekingu to může být i matoucí – nějaká samospráva si dělá, co chce, bez ohledu na vládní postoj?
A pak je tu načasování. Poněkud hysterické chování pražské radnice vyvolalo iracionální reakci i u její čínské „sestry“. Navíc mezitím došlo k jinak diplomaticky neškodným kontaktům s tchajwanským zastoupením v Praze, kterému se dle zažitého statu quo neříká velvyslanectví, i když tak vlastně funguje.
A Hrad pocítil Burianovou potřebu „něco říct“. Nejen, že to nebylo potřeba. Hlavně to nejspíš ani nic nepřinese – Číňané rozumějí jazyku síly, nikoliv zdvořilým větám hraničícím s poklonkování. Bublina čínských investic (myšleny ty přicházející z komunistické pevniny) již dávno splaskla a jeden dopis to nezmění. Ani když je od hlavy státu.
