„Do telefonu dáš otisk prstu a foto obličeje. Do běhací apky zadáš výšku, váhu a věk. Aplikace vědí, jak rychle chodíš a běháš, a vědí i kam.“
„Přes mobil kupuješ jízdenky a letenky. Sdílíš každou podobu, kde ses objevil. Fotíš a posíláš každé jídlo, cos snědl.“
„Hodinkám hlásíš každou sklenici vody, kterou vypiješ. Aplikace tě za to hlídají a bodují tvůj spánek. Znají tvůj tep, tlak a náladu.“
„Z platební karty jde zjistit i značku zubní pasty a toaleťáku, který používáš. A pak se poděláš strachy z očkování, protože čip od Billa Gatese fakt nechceš.“
Určitě jste podobné texty na Facebooku už četli. Ten výše uvedený je z kategorie „moudrý poučuje hlupáčka“, dělá si ze všudypřítomného sledování legraci.
Existují ale samozřejmě i texty vážné, velká pozornost je například věnována tomu, že někdo něco řekl v místnosti nebo do telefonu a vzápětí mu na totéž vyskočila reklama na internetu, z čehož je jasné, že nás odposlouchávají.
Když jsme před mnoha lety četli poutavé letáky od sekty Vesmírných lidí, kterou založil byvší kontrolor kvality v mladoboleslavské továrně Škodovky Ing. Ivo A. (Aštar) Benda, představovali jsme si čipování maximálně tak v podobě nějakých elektronických knoflíků na otevírání dveří nebo později jako čipy na kreditních kartách.
Dodnes nechápu, jak mohl tento plachý inženýr už v roce 1995 vytvořit představu čipové totality a předjímat tak dvacet let dopředu mikročipy, které nám všem dnes spolu s vakcínou píchli do těla!
Měli jsme ho před časem v Eccentric Clubu na přednášce a během jeho líčení, jak Aštar Šeran žije na pětatřicet kilometrů dlouhé kosmické lodi ve tvaru tatranky, jsem málem podlehl jeho kouzlu i já, neboť ze všech těch zpráv kolem covidu jsou zprávy o čipech těmi nejpodivuhodnějšími. A kdybych neviděl statistiky od společnosti Semantic Visions, kolik lidí to vlastně sdílí, nikdy bych tomu nevěřil.
Někdy závidím všem těm lidem pečlivě mazajícím svoji digitální stopu a s podezřením sledujícím každý reklamní banner, který jim vyskočí na obrazovce. Mám totiž obavy, že věci jsou daleko horší.
Obávám se toho, že i ta celá představa neviditelných organizací sledujících nás zpovzdáli je jen jedna velká iluze snažící se přehlušit prázdnotu existence jedince mezi miliardami dalších jedinců na třetí planetě od Slunce kdesi v jednom z okrajových ramen Mléčné dráhy. Celá tato problematika a s tím související úroveň poznání člověka má podle mě tři stadia:
- Člověk si uvědomuje, že o něm sbírají informace, a vysvětluje si to nějakým velkým spiknutím, které dělá někdo, komu na něm velmi záleží, aby ho nějak ovládl.
- Člověku dojde, že o něm sbírají informace, ale ty slouží maximálně tak pro dejcům letenek a plenek a jinak na něm nikomu v širém světě vůbec nezáleží – a je z toho nešťastný, že je svět lhostejný.
- Člověk se nakonec smíří s tím, že nikomu na něm v širém světě nezáleží, a je rád, že má od všech svatej pokoj.
