Jan Novotný: Klaus a Mečiar si historické díky nezaslouží. Stát rozdělili kvůli vlastním cílům

Předseda HZDS a slovenský premiér Vladimír Mečiar (vlevo) hovoří 26. srpna 1992 v zahradě brněnské vily Tugendhat s českým premiérem a předsedou ODS Václavem Klausem během jednání o rozdělení federace.

Předseda HZDS a slovenský premiér Vladimír Mečiar (vlevo) hovoří 26. srpna 1992 v zahradě brněnské vily Tugendhat s českým premiérem a předsedou ODS Václavem Klausem během jednání o rozdělení federace. Zdroj: ČTK / Zehl Igor

Jako symbolický konec společného státu Čechů a Slováků bývá považován 26. srpen 1992, tedy den, kdy se tehdejší předseda české vlády Václav Klaus a předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar posadili na funkcionalistické židličky pod velikým platanem v jedné z nejkrásnějších zahrad v Československu. Pod brněnskou vilou Tugendhat před třiceti lety dohodli rozdělení federace, ale přesný obsah jejich několikahodinového rozhovoru zůstává dodnes tajný.

Existují názory, a není jich málo, že bychom měli být vlastně Klausovi a Mečiarovi vděční za to, jak mírumilovně dokázali společný stát rozdělit. Ve světě se dokonce ozývají hlasy, že rozpad Československa může být vzor pro samostatnost Skotska, Katalánska, nebo dokonce Kurdistánu. Jde opravdu o tak dokonalé dílo, pozitivní historický odkaz, který nám Klaus s Mečiarem zanechali?

Předně je užitečné si připomenout, že o rozdělení federace vlastně rozhodlo také několik historických okolností a náhodných detailů, které se klidně nemusely stát. Pokud by v roce 1990 nepřišel Václav Havel do parlamentu navrhnout změnu názvu země, nekonaly by se v Bratislavě brzy potom první demonstrace za samostatnost.

O tom, že federaci rozdělí právě Klaus a Mečiar, rozhodly volby v červnu 1992, tedy pouhé dva roky po těch prvních svobodných v roce 1990. Pokud by bylo první porevoluční volební období vyhlášeno standardně na čtyři roky a ne výjimečně jen na dva, mohla se politická scéna v obou zemích vyvíjet jinak. Zvlášť když přihlédneme k tomu, že ony dva roky mezi červnem 1990 a červnem 1992 byly pro Klause i Mečiara vlastně permanentní volební kampaní. Navíc už domluvená dohoda o zachování federace v roce 1992 neprošla schválením ve Slovenské národní radě o pouhý jeden hlas. Pokud by také Klaus s Mečiarem dodrželi ústavní zákon o referendu z roku 1991, muselo by rozdělení ČSFR předcházet právě všelidové hlasování, v němž by patrně Češi i Slováci konec společného státu odmítli.

České předsednictví v Radě EU: Jaký je program a hlavní témata?

Video placeholde
České předsednictví v Radě EU: Jaký je program a hlavní témata? • Videohub

Osud Československa byl podle některých zpečetěn už dopředu. Stát byl založen na reál­ně neexistující ideji československého národa, který měl v zemi početně převážit nad Němci a Maďary. Jakmile tento důvod existence státu odpadl spolu s demokratizací uměle zakonzervovaného východního bloku, nemělo Československo údajně šanci na přežití. Jedná se o podobnou argumentaci, jako kdybychom Rakousku po skončení první světové války odpírali kontinuitu kvůli tomu, že padl panovnický rod, na kterém bylo fungování tohoto státu založeno, a zmizela i celá říše, která byla pro existenci Rakouska oporou.

Do značné míry oddělené fungování republik v rámci Československa, jeho federalizace, přátelské vztahy obou národů a také homogenní osídlení v rámci republikových hranic jsou těmi pravými důvody, proč rozpad státu proběhl tak sametově. Není to dílem politiků. Klaus a Mečiar naopak svým rozhodnutím zaseli mnoho problémů. Tím, že zaprvé porušili ústavu a zadruhé se občanů na nic neptali, rozhodně nepřinesli nic pozitivního ve vztahu k právnímu státu ani k síle občanské společnosti. Klaus měl koneckonců rozdělování moci proti vůli voličů celkem v oblibě. Znovu si ho pak zopakoval o pár let později při uzavírání opoziční smlouvy. Navázal tak jednoduše na své know-how.

Celkem se zapomíná na to, že Klaus ani Mečiar nepopírají, že hlavním důvodem jejich kroku byla složitá vzájemná domluva a odlišné názory politické reprezentace zejména na hospodářský vývoj v obou zemích. Jenže to, že se nedokázali dohodnout na ničem jiném než na rozpadu, je spíš jejich vlastním nedostatkem.

Hospodářský i politický vývoj obou zemí po rozdělení rozhodně nenahrává tomu, že to bylo správné rozhodnutí. Na Slovensku vznikl mafiánský stát, s nímž nechtěly mít nic společného NATO ani EU. V Česku kuponová privatizace otevřela dveře oligarchické struktuře moci a ekonomika se v roce 1997 téměř zhroutila kvůli vytunelovaným bankám. Na malém písečku se zkrátka nekalosti děly snáze, kontrolovalo je méně očí a i ty, co zůstaly, byly nakonec oslepeny tím, že si zvykly přijímat rozhodnutí shora, o nichž se nediskutuje.