Česká národní banka po 57 měsících ukončila období takřka nulových úroků. Základní sazba vzrostla o dvě desetiny na rovné čtvrtprocento. Naposledy šli centrální bankéři s úroky nahoru na počátku roku 2008, tedy v předvečer světové finanční krize. ČNB se tak zároveň stala první centrální bankou v Evropě, která od krize zpřísnila svou politiku a zvedla úroky.
Zatímco praktický efekt kosmeticky vyšších sazeb bude okrajový, silnější je symbolika tohoto kroku. V Česku skončila takřka dekádu trvající éra zlevňujících peněz, během které stačilo spořivým zájemcům o půjčku s nadsázkou vysedět okamžik, než budou úroky dostatečně nízko. Každý rok bylo levněji a co více, lákavým příslibem bylo, že ten následující rok bude ještě lépe. Tento úhel pohledu na dluhy se včerejškem uzavřel. Nebude lépe, bude hůře, dráže.
ČNB zvýšila sazby čtyři měsíce po uvolnění kurzu koruny. Země s jednou z nejvíce uvolněných měnových politik na kontinentu se tak rychle překlopila ve vlajkonoše evropských jestřábů, tedy zastánců přísnějšího přístupu k úvěru. Z pohledu načasování bohužel není deset ani pět minut před dvanáctou, minutová ručička se přes tuto magickou hranici už dávno přehoupla.
Hlavní nešvary české ekonomiky totiž během let s levnou korunou a nulovými úroky dokázaly zbytnět do odstrašujících rozměrů. ČNB posadila sazby na historické dno v listopadu 2012, o rok později zafixovala českou měnu na 27 korunách za euro, tedy o šest procent níže, než si koruny cenil trh. Vytvořila tím laboratorní prostředí, v němž se podstatně urychlil rozvoj české montovny, tedy ekonomického modelu postaveném na kombinaci kvanta levné práce generující výrobky s omezenou a nadiktovanou mírou přidané hodnoty. Levný úvěr stlačil náklady, o hladký odchod zboží ven se postarala slabá koruna. Korunku modelu nasadil stát svými investičními pobídkami.
Dokonce i v řadách exportérů schopných vyvézt za hranice finální produkt, a nejen jeho malou část, tak v předvečer uvolnění měny sílily hlasy kritizující levnou korunu. Měnová politika všehomíru hraničící s novou érou hippies podvázala motivaci firem pro investice do vývoje, a místo strategického pohledu vpřed obrátila pozornost firem na to, jak co nejvíce vytěžit okamžité výhody jménem nulový úrok a levná koruna.
Pět minut po dvanácté tak v zakonzervované české ekonomice podniky neváhají zaměstnancům vyplácet desetitisíce korun za tipy na nového kolegu, ceny nemovitostí rostou nejrychleji v Evropě a tradiční vnímání Česka jako domoviny zlatých ručiček se mění v legendu. Ekonomice chybí ostatně hlavně ruce a až v druhé vlně mozky.
Situace je o to složitější, že numericky a statisticky zatím zdánlivě všechno sedí. Nezaměstnanost je na minimu, ekonomika funí plnou parou vpřed a v Česku dokonce i rostou mzdy. Minimálně krátkodobě se tak zdá všechno v pořádku. Kterak se na dlouhodobém růstu ekonomiky podepíší promarněná léta, ukáže až čas.
