Z frašky kolem odvolání-neodvolání ministra kultury Antonína Staňka se ve veřejné debatě staly ústavní krize a puč. A přitom jde jen o malou škodolibost jednoho až příliš dlouho odcházejícího politika, který chce jako malé uražené dítě prosadit svou.
Miloš Zeman není první prezident, který brzdí v podstatě automatickou proceduru, kterou podle Ústavy odvolání ministra je. V minulosti se tohoto faulu na Ústavě dopustil i Václav Havel, později i Václav Klaus, který tímto způsobem dokonce zastavil kompletní proměnu vlády Petra Nečase, neboť za výměnu ministrů Věcí veřejných žádal podpisy 101 provládních poslanců. Oba politici ale jednali rychle, neprodleně, jak žádá ůstavní zvyklost, navíc vždy alespoň rétoricky v zájmu udrženi nějaké vlády, respektive její parlamentní většiny nutné pro vládní důvěru. Dokonce i Klausův truc při jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví v roce 2005 měl ústavně-právní logiku, když bránil střetu zájmů ministra a šéfa lékařské komory v jedné osobě, což byl, jak museli všichni uznat, souběh funkcí opravdu nevhodný.
Miloš Zeman je první prezident, který výměnu ministra nejen neúnosně protahuje, ale který jde také přímo proti vládě. Ba co víc, je první, kdo zcela pomíjí vůli premiéra i strany, která ministra do vlády nominovala. I Václav Havel si kdysi myslel, že Josef Zieleniec je dobrý ministr zahraničí a nechtěl ho z kabinetu propustit, musel však vyjít vstříc nejen Ústavě a logice tehdejší krize v ODS, ale hlavně přání ministra Zieleniece.
To ministr kultury Antonín Staněk se tváří, jako by se ho celá věc netýkala, protože přece, jak sám tvrdí (!), zcela podléhá vůli prezidenta. Samozřejmě, že to není pravda. Pan Staněk je svobodný občan, ne vazal prezidenta, může z vlády jít, kdy chce. Prezident ho v ní nemůže držet proti jeho vůli. Dokonce by tím Staněk vše snadno vyřešil, odešel by, a exekutiva by musela najít někoho jiného. Do vlády ho navic nenominoval prezident, nýbrž ČSSD, to jí, ne hlavě státu, je politický odpovědný. A pokud v něj jeho vlastní strana už nemá důvěru a jako ministra ho nechce, neměl by se skrývat za prezidenta, jemuž pomohl vykonat pomstu na exřediteli Národní galerie Fajtovi, za což mu obstrukcí proti všemu a všem Zeman teď děkuje.
Důvody prezidenta k udržení Staňka ve vládě jsou už zcela vedlejší. Může si nakrásně myslet, že byl dobrý ministr, ale nemůže nerealisticky žádat, aby zůstal v úřadě, než se prověří dvě trestní oznámení, která Staněk podal. Taková procedura je ústavně nemístná a může být precedentem do budoucna. Každý ministr, ktery je zadobře s prezidentem, by si tak mohl zajistit své místo ve vládě prakticky donekonečna.
Bohužel totéž Zeman už udělal v případě premiéra Babiše, jemuž dal bianco šek, dokud nebude jeho případ podezření z dotačního podvodu definitivně vyřešen u soudu. Střet zájmů se tu pro prezidenta nekoná, a jeho dokazování může vzhledem k pomalosti soudních procesů a případným dovoláním trvat hodně dlouho. To je také důvod, proč se premiér Babiš neobtěžoval s kompetenční žalobou na prezidenta. Je Zemanovi vděčný jako Staněk, je dobrovolně jeho rukojmím.
Málokdy byla česká politická scéna v názorů na věc tak jednotná jako teď. Zemanův neustavni postup odsuzují všichni, včetně předsedy Ústavního soudu. To vše paradoxně zvyšuje protivnou moc prezidenta, který si pobyt v centru pozornosti vždy dost užívá. Ani Zeman ale nechce ztratit svého Babiše, a tak se nakonec, po dostatečném klanění prezidentovi, kdy bude ponížena celá ČSSD i premiér, dojde k řešení, při němž jistě nebude zapomenuto ani na odcházejícího ministra Staňka.
Nesledujeme tedy ústavní ani vládní krizi, nýbrž exhibici politického solitéra, který si žádá potvrzení své výjimečné moci, odtržené ode všech regulí a omezení, a tedy moci absolutní. Může to být předehra k ještě větším a mnohem vážnějším excesům příštím. O to víc bychom se měli ptát premiéra, kam až je ve svém sebeponižováni ochoten zajít.
Miloš Zeman dělá jen to, co mu soupeři dovolí. Bere si prostor, který jeho vyvažovatelé v ústavním systému pevně nedrži. Ze současné krize sebeponižováni (Staňka, Hamáčka, Babiše) plyne jedno nepříjemné zjištěni: Zeman dnes relevantniho soupeře nemá, proto se chová jako neomezený suverén, který tvoří nové normy. A co hůř: průzkumy veřejného mínění v případu Staněk ukazují, že mu to skutečný suverén, lid, z velké části toleruje a že prezidenta porušujíciho Ústavu bere a chápe.
Sledujeme tedy i sebeponížování lidu, jehož konečným důsledkem může být samovolné utváření prezidentského státu. K tomu ale už Miloš Zeman nebude mít čas a sílu. A hlavně, na poli skutečné ústavní změny už dnes soupeře má - jmenuje se Senát.
