Česko hledá vizi a to asi přirozeně obnáší hledání co nejinovativnějšího a nejnovějšího směřování, které nikdo před námi nikdy nevyzkoušel. Proč ne, ale mnohem racionálnější by bylo spolehnout se na to nejlepší, co známe ze zahraničí, a nevymýšlet nic nového. I tak bychom mohli jít vlastní cestou.
Zní to paradoxně, ale paradoxní to není. Stačí nám kombinace známého a důraz na některá opatření, aniž bychom museli vymýšlet kolo. To je celé, není v tom žádná magie. Ale to samozřejmě neznamená, že je to jednoduché. Není. Je to extrémně složité a bude to znamenat vůli voličů, vlády a byrokratů, aby vznikla vůbec šance na lepší českou budoucnost.
Česká cesta je nám notoricky známá. Nemusíme chodit daleko do minulosti, třeba během pandemie si všichni vzpomeneme na to, jak málo jsme se inspirovali v zahraničí a jak moc jsme chtěli být „best in covid“ tím, že vymyslíme svoje vlastní opatření. A nepodařilo se, byli jsme jednou z nejzasaženějších ekonomik, která se navíc ještě ani nevyškrábala nad předpandemickou úroveň.
Naše vlastní cesta se zkrátka na datech vůbec neosvědčila, i kdybychom to jakkoli obhajovali. Jistě, určitě na tom byli ve světě i hůř a jsou na tom hůř, jen si přiznejme, že by onehdy bylo rozumnější následovat už vyzkoušené. A je v podstatě jedno koho, protože kdokoli na tom byl lépe než my.
Víme, jak dobře pracuje Estonsko s digitalizací. Vidíme, jak se Polákům podařilo postavit až neuvěřitelně moc dálnic. Víme moc dobře, proč do Polska utíkají studenti a pracující a jak nakopli kapitálový trh. Rozumíme tomu, kde se bere lucemburský či švýcarský hospodářský úspěch, nebo proč fintechové služby šilhají po Lichtenštejnsku. S obdivem pozorujeme rakouskou prevenci ve zdravotnictví. Pozitivně nás šokuje nizozemské využívání zkrácených úvazků.
A to není vše a je toho opravdu hodně. Pojďme tedy opisovat, máme od koho. Až přijde Národní ekonomická rada vlády se seznamem opatření, která by měla nakopnout náš hospodářský růst, byl bych osobně moc rád, kdyby tam bylo co nejméně specificky českých cest. Ideálně žádná česká cesta.
Přesto bychom mohli jít svou vlastní cestou. Je to podobné jako u spousty jiných věcí. Nemusíme vymýšlet nic nového, ale specifická může být kombinace zvoleného. Jako když si vybíráme chody na svatební hostinu. Nemusíme experimentovat s úplně novým jídlem a asi bychom ani neměli, pokud si nejsme stoprocentně jistí, že víme, co děláme. Přesto ale můžeme být jedineční v tom, že do menu zařadíme seznam sice již dávno vyzkoušených chodů, ale ve specifické kombinaci.
A ani k tomu nás nikdo nenutí, polévka s játrovými knedlíčky, svíčková a kousek štrúdlu je nejspíš tím nejméně originálním, ale účel to splní. A to přesně potřebujeme teď v našich prorůstových opatřeních. Můžeme opakovat pořád dokola, že hledáme vizi pro Česko, ale právě teď se dostáváme do chvíle, kdy se nicneříkající slova musejí překlopit v realitu.
Můžeme se donekonečna hádat, jestli se vydat tím či oním směrem, ale všichni dobře víme, že nemůžeme zůstat na místě. A pokud se už někudy máme vydat, zkusme důvěřovat více těm, kteří nabízejí již ozkoušené recepty. Dejme i na ty, kteří chtějí experimentovat s něčím úplně novým, akorát je musíme násobně více podrobovat kritice, protože bychom s nimi šli do neznáma.
Žádný recept ze zahraničí či z minulosti nejde převést 1 : 1 do současnosti, ale nikdo ani nečekáme zázraky. Bohatě bude stačit, pokud to bude fungovat. Už je načase, Česku to chybí a je to škoda. Máme na čem stavět.
Autor je ekonom Metropolitní univerzity Praha.
