Historik: Paralela Běloruska s Československem v roce 1968 a 1989 pokulhává | E15.cz

Ani ruská invaze, ani sametová revoluce. Paralela mezi Běloruskem a Československem kulhá

Oldřich Tůma

Když premiér Babiš glosoval dramatickou situaci v Bělorusku, její možné rozuzlení přirovnal ke dvěma klíčovým křižovatkám českých a slovenských dějin: k listopadu 1989 a srpnu 1968. Takové analogie jsou lákavé. Jenomže i když pohled na vývoj v Bělorusku dojem určitých podobností s Československem v roce 1989 nebo i 1968 vyvolává, platí především, že dějiny se nikdy úplně neopakují. Přesto stojí za to ony analogie zvážit.

Podíváme-li se na Bělorusko prizmatem československého listopadu 1989, nemůžeme určité podobnosti nevidět. Na jedné straně zkostnatělý a vyčerpaný režim, na druhé společnost, jejíž náladu vystihuje heslo skandované kdysi na našich náměstích: „Máme toho dost!“

Režim sice stále disponuje – čistě technicky – dostatečnými mocenskými prostředky, aby jakýkoli odpor rozdrtil, je ale otázkou, zda najde dost rozhodnosti a odvahy, aby je použil. Jakeš a spol. v roce 1989 tu odvahu neměli. Možná především proto, že jim zmizela opora a poslední útočiště, na něž si zvykli spoléhat: podpora a instrukce z Moskvy. Jakou váhu má tento faktor v současném běloruském dramatu, těžko hádat.

Putin nejspíše nebude Gorbačovem, který by dával najevo nebo i diskrétně vzkazoval, že si velké násilí nepřeje a rozhodně je nepodpoří, natož aby se v něm angažoval. A Lukašenkův režim je v mnoha ohledech mnohem samostatnější, než byli českoslovenští komunisté, kteří se vždy – snad právě s výjimkou roku 1968 – snažili dělat to, co se po nich z Moskvy chtělo.

Chceme-li srovnávat domácí situaci z roku 1989 s dnešní běloruskou, je také otázkou, zda tamní opozice dokáže vytvářet tak účinnou a komplexní strategii tlaku na režim, jakou předvádělo Občanské fórum a Veřejnost proti násilí, a zda vůbec tato opozice disponuje tak jednoznačnou důvěrou a podporou veřejnosti.

Ideologicky zdůvodněná intervence

U horší varianty, tedy řešení, jaké jsme zažili v srpnu 1968, je podobností méně. Sovětský svaz byl v mnoha ohledech pokračovatelem ruského impéria z doby před rokem 1917 a předchůdcem ruského státu po roce 1991. Zároveň ale byl i centrem mezinárodního komunistického hnutí. Jeho zahraniční politiku vytvářely obě logiky – velmocenská, ale také ideologická. Často se tyto dvě intence navzájem podporovaly a doplňovaly, v některých ohledech byly ale v  rozporu.

Zájmy Moskvy jako centra ruské moci nebyly v roce 1968 vážně ohroženy. Reformní vedení KSČ nechtělo ani v nejmenším měnit postavení Československa jako věrného spojence (popravdě satelitu) SSSR. I česká a slovenská veřejnost nebyla – až do srpna – nastavena vůči SSSR a Rusku nepřátelsky. I když dvacet let všudypřítomné nevkusné servility, s níž se naši komunističtí vládcové vůči všemu sovětskému i ruskému chovali, muselo tradiční rusofilství v řadě ohledů nahlodat.

Moskva se v roce 1968 nakonec rozhodla intervenovat vedena především ideologickými hledisky. Rozhodnutí nepadlo lehce, Brežněv i po letech opakovaně mluvil o obtížném, ale nakonec nezbytném řešení. Váhy ve prospěch vojenské agrese asi převážily i hlasy z východního Berlína a Varšavy a obavy tamějších vládců nikoli ze změny mezinárodních poměrů ve střední Evropě, ale z jejich vlastní pozice, kdyby se polská nebo východoněmecká veřejnost inspirovala změnami v Československu.

Možná ještě důležitější byly aktivity těch členů vedení KSČ, kteří Moskvu o vojenský zásah žádali, spolupracovali na jeho přípravě a realizaci, soustavně zásobovali Sověty účelově zkreslenými informacemi o povaze vývoje v Československu a mystifikovali je, co se týká vlastních možností a vlivu.

Vnitropolitický konflikt

Jestli soudruzi Biľak, Indra, Kolder a podobní opravdu věřili, že zachraňují socialismus v jeho jediné správné a přijatelné podobě, anebo si dokázali realisticky přiznat, že zachraňují především pokračování vlastních politických kariér, je nakonec jedno. V každém případě byla jejich role v tragickém rozuzlení československého dramatu roku 1968 důležitější, než se obecně soudí.

Intervence 21. srpna 1968 byla zjednodušeně řečeno spíše intervencí komunistickou než ruskou. A tento faktor v současné situaci Běloruska neexistuje. Moskva jistě má eminentní zájem, aby Bělorusko zůstalo politicky, ekonomicky i vojensky na jejím orbitu, to ale není vázáno jen na Lukašenka nebo podobu režimu, který reprezentuje.

Konflikt v Bělorusku není konfliktem západ (Evropa) versus Rusko, ale konfliktem vnitropolitickým a Lukašenkův pád by nutně nemusel ruské zájmy ohrozit. Lukašenko navíc není – a to v Moskvě jistě vědí – přítelem Ruska z principu, ale mnohem spíše obratným oportunistou, když už saháme k historickým paralelám.

Kdyby se i v Moskvě chtěli poučit z historie, právě srpen 1968 by se hodil. Intervence obnovila a nadlouho zajistila v Československu relativní stabilitu režimu, který se z Moskvy jevil jako jediný správný. V NDR ani Polsku k  bezprostřední infekci „československým virem“ nedošlo. I když oba přímluvci vojenského řešení – Walter Ulbricht i Władysław Gomułka – zmizeli ze scény velmi rychle. Kariéry Biľaka a spol. se prodloužily o dvacet let. Ale stálo to opravdu za to?

Vznik nepřátelského prostředí

Cena, kterou Moskva zaplatila právě z hlediska ruských zájmů, byla značná. Diskreditace v západní levici a ve třetím světě. Intervence a její ideové zdůvodnění (Brežněvova doktrína) posílila obavy Číny a byla důležitým faktorem sblížení Číny s USA a nové velmocenské konfigurace.

Srpen 1968 posílil soudružnost velmi rozklížených transatlantických vazeb. Z Bonnu zaznělo – jistě s nadsázkou, ale docela přiléhavě –, že bez srpnové intervence by o rok později NATO už možná neexistovalo.

Okupace Československa znamenala citelný odklad jednání a nalezení kompromisu v otázce jaderného zbrojení (SALT) a s tím související pokračování enormních výdajů, které SSSR tížily více než USA.  A v neposlední řadě srpen 1968 znamenal na generace dopředu vytvoření nepřátelského prostředí v dříve tradičně rusofilském prostoru bývalého Československa.

Že se varianta srpna jeví v případě Běloruska jako nepravděpodobná, ovšem neznamená, že automaticky přijde na řadu varianta listopadová. Ostatně v nedávné minulosti najdeme i jiné možné paralely, třeba polský prosinec 1981: tedy mocenské a násilné řešení vlastními silami.

A především se může ukázat, že to, co se ve středu jevilo jako pravděpodobné, v pátek už neplatí. To ale je riziko, které patří k věci, necháme-li se od uvažování o minulosti svést k předpovídání budoucnosti.

Autor je historik Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR

Autor: Oldřich Tůma
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!