David Klimeš: Prezidenta stejně vyberou velké strany

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: profimedia.cz

Tak dlouho si Česko přálo přímo volit prezidenta, až z toho nyní na zemi sedla chmura. Přímo volený prezident s osekanými pravomocemi se v našem parlamentním systému bude vyjímat jako pěst na oko. Chvilková popularita Tomia Okamury zavdává pochybnost, zda se při volbě několikrát ošklivě nespleteme, než se naučíme na Pražský hrad volit státníky.

Ale dost pesimismu. Přímá volba je schválena a na věc se dá dívat i s cynickým optimismem. Příklady z okolní střední Evropy ukazují, že do prezidentského úřadu se stejně nedostane nikdo, kdo za sebou nemá podporu velkých stran. A ty vybírají více méně reprezentativní figury. Zároveň všude okolo nás spolehlivě funguje gilotina pro komediální kandidáty, tedy druhé kolo volby. Uvítejme proto oznámení kandidatury Jany Bobošíkové ne se strachem, ale s pobavením.

Naivní příznivci přímé volby samozřejmě mohou do kamene tesat proslov senátora Jiřího Dienstbiera: „Věřím voličům, že bude-li přímá volba, tak budou vybírat prezidenta velmi zodpovědně.“ My ostatní spíše můžeme sázet na dvoukolový systém, který nás uchrání před prezidentem, za nějž bychom se museli stydět. Z tohoto pohledu je vlastně dobře, že přímá volba tak dlouho neprocházela. Připomeňme, že ODS léta utilitárně vystupovala jako propagátorka nebezpečné jednokolové přímé volby, jen aby mohl uspět Václav Klaus. Klausova éra ale už končí, a tak ODS teprve nyní může kývnout na standardní dvoukolový model.

V této podobě volby se tak není důvod obávat, že by Pražský hrad dostal horšího nájemníka než varšavský Belweder, bratislavský Grasalkovičův palác či vídeňský Hofburg. Slovenští prezidenti sice zdánlivě nabourávají teorii, že bez podpory velkých stran to nejde. Jenže Robert Schuster vyhandloval v roce 1998 podporu celé koalice za svůj vstup do vlády, Ivan Gašparovič uspěl zase jen kvůli podpoře levicového Smeru. Není samozřejmě vyloučené, že první kolo u nás někdy vyhraje někdo jako kdysi Vladimír Mečiar na Slovensku. Jenže pak ho jistě čeká smrt v kole druhém, jako se to stalo nejen Mečiarovi, ale třeba i nacionalistce Barbaře Rozenkranzové v rakouských volbách přede dvěma lety.

Revoluce se tedy nekoná. Místo svobodné volby prezidenta budeme mít ve skutečnosti jen svobodnou volbu schválit na Hrad někoho, koho nominovaly velké strany. A co se bude odehrávat v pozadí volby, nebude o nic lepší než schůzky Weigl – Šlouf v hotelu Savoy. Vždyť i na symbol ctnosti Ivetu Radičovou nyní prasklo, že před svou kandidaturou ve slovenské přímé volbě hostila u sebe doma spolumajitele Penty Jaroslava Haščáka. Po Klausovi tak nastoupí nejen přímo volený prezident, ale nejspíš i trocha deziluze.