Nebyla to sice jistota desetinásobku, jako u harvardských fondů během kuponové privatizace. I tak ale nápad na zbudování pomníku vlasovcům v pražských Řeporyjích vyvolal reakce, jaké se daly očekávat. Rusové se hned od počátku čertili, po schválení návrhu to jejich ambasáda v Praze označila za „zvláštní cynismus“.
A pozadu nemohli pochopitelně zůstat ani zdejší komunisté, předseda jejich ÚV Vojtěch Filip to nyní nazval „falešným přepisováním historie“. Protože když už přepisovat historii, tak „správně“, jak to tu komunisté dělali přes čtyři desetiletí. Ale to jen na okraj…
Není důvod, proč by tu vlasovci – či přesněji, vojáci Ruské osvobozenecké armády – nemohli mít pomník. Jednak jich osvobozování Prahy několik stovek zaplatilo životem a nic na těchto obětech nemění ani fakt, že se tím i vykupovali z předchozí kolaborace s nacistickým režimem, byť často z donucení. Jednak jde o svobodné rozhodnutí samosprávy jedné části jednoho města.
Takže je třeba ocenit, že námitky ze skutečného i mentálního Východu zůstaly ignorovány. A je dobře, že do toho nijak aktivně nezasahovala ani vláda, i když mnohým to asi nebylo po chuti - už jen kvůli diplomatické přestřelce s Moskvou. Potud je tedy vše v pořádku.
Jestli ale mělo v první řadě jít o nápravu historických křivd, nebo uvážlivé zacelení mezer z minulosti, jak by se slušelo, tak tady cíl zcela naplněn nebyl. Z kauzy vlasovci se stalo zbytečně vyhrocené téma a tak trochu i show. Jako by popírání role vlasovců byly totéž, co léta tabuizované osvobození jihozápadní části Československa americkou armádou.
Pomník se dal zbudovat bez zbytečného mediálního humbuku. A jakkoliv sympatické mohlo vystupování řeporyjského starosty Pavla Novotného být, až příliš viditelně si na tom naháněl politické body. Ale budiž, odvážným má být přáno.
