Je to počin veskrze správný a výchovný, neboť žádný jiný seriál nezobrazuje reálie zmíněné dekády v tak odpudivém světle. Vedoucí tajemník okresního výboru KSČ Josef Pláteník zde řeší celou škálu problémů, od rodinných až po celostátně strategické.
Scénář je protkán uctíváním práce a přikládáním ruky k dílu, pohříchu se o tom však jen žvaní, pracovat nikdo nechce.
Akčnost doby dokumentuje hlavní linka díla, tedy spor o ředitele chemičky Hanycha. Tento kádrový problém vyřeší Pláteník už za tři roky, celý seriál tím skončí. Dopravního novináře v této souvislosti napadne dálniční srovnání.
Jak je možné, že neschopní soudruzi měnili jediného ředitele celé tři roky, ale za dvacet let před revolucí postavili
stejně kilometrů dálnic jako novodobí plánovači za dvacet po revoluci?
Výpravčí si po letech vydobyli zpět svoji stavovskou čest, na jejich hlavách se opět skví červené čepice. Počáteční nadšení ovšem střídá rozčarování. Je nová doba a místo výpravčích už provoz na řadě míst řídí neviditelní dispečeři a automaty. Čepice a mávání plácačkou tak mají veskrze symbolickou funkci. Jenže právě díky čepici vystoupili výpravčí z železničářské masy. Cestujícím nyní slouží jako hromosvody pro spílání za častá zpoždění, za která vlastně nemohou. Návrat čepic je tak od vedení správy železnic trochu zlomyslnost.
