Promluvil prezident Zeman. Zákonodárce nazval nenažranci a pohrozil vetem příslušného zákona, pokud si platy zvednou o víc než 3,5 procenta. Kdysi, v únoru 1916, skončilo zmiňované dělostřelecké peklo masakrem. Stejné to bude i teď. Ať už se mzdy ústavních činitelů zvýší jakkoli, bude to mít na důvěru lidí v politiky (a politiku) devastující účinek. Pro hlavu státu, jejíž popularita u veřejnosti značně poklesla, je to přímo mana nebeská. Krmě, která vydrží nadlouho.
Prezidentovy argumenty jsou zcestné a ryze populistické, o to nic. Ústavní činitelé nejsou řadoví zaměstnanci státu, a i když si to většina národa nemyslí, vykonávají velmi odpovědnou práci. Podle toho by měla vypadat jejich odměna. Ale prezident jen využívá situace. Na scestí debatu o platech zavedli sami poslanci a navíc ji vyhrotili dlouhou nečinností. Novela příslušného zákona leží ve sněmovně od srpna. Teď už je její schválení urgentní, pokud se nestihne do konce roku, platy vzrostou skokově. Na seriózní diskuzi není čas. Otázka samozřejmě je, zda jsou jí poslanci vůbec schopni.
Zatím to tak nevypadalo. Ve prospěch zvýšení platů padala samá lichá, někdy přímo nedůstojná zdůvodnění. Snad postačí jeden příklad za všechny, ostatně je to často omílaný argument. Vysoký plat je prý zárukou, že zákonodárci nebudou korumpovatelní. Máme to brát jako vzkaz, že jinak berou a budou brát „bokem“ jako diví? Takové tvrzení snad nemůže být myšleno vážně. A to pomiňme, že stanovit hranici potenciální korumpovatelnosti zkrátka nejde.
Tak ještě jednou. Poslanci, senátoři, členové vlády i prezident si vysoké platy nepochybně zaslouží. Diskutovat by se o nich ovšem mělo. S měsíčními odměnami zákonodárců jsou spojeny paušální náhrady a právě ony činí z celkových příjmů poslanců a senátorů téměř neprostupnou džungli. Náhrady je třeba odbourat a tomu přizpůsobit výši platů. A zároveň stanovit jejich pravidelnou valorizaci, nejspíše navázanou na růst mezd v nepodnikatelské sféře.
Samozřejmě by stálo za úvahu i závazné pravidlo, podle nějž by se nakládalo s platy ústavních činitelů ve chvíli, kdy se firmě, tedy státu, nedaří. Ale diskuze na taková témata je hudbou hodně vzdálené budoucnosti. Nechuť ji rozpoutat je patrná jak u poslaneckých matadorů, tak u těch, kteří vstoupili do sněmovny poprvé. Dolní komora má své neodolatelné fluidum. Těžko mu čelit, i když jinak nemáte s politikou vůbec nic společného a jenom makáte.
