Komentář Arnošta Nováka: Města potřebují svoje Kliniky | E15.cz

Vše o realitách

Vše o realitách Vstoupit do speciálu

Komentář Arnošta Nováka: Města potřebují svoje Kliniky

Arnošt Novák

Státní firma Správa železniční dopravní cesty nechala exekutorem a najatou bezpečnostní agenturou a pod dohledem policie vyklidit Autonomní sociální centrum Klinika, které fungovalo na pražském Žižkově více než čtyři roky. Klinika představovala jedinečné místo v Praze. Fungovala nejen bez dotací, grantů a sponzorování bohatých firem, ale také bez šéfů, ředitelů a placených uklízeček. Aniž by se do ní sypaly peníze shora, představovala prostor, kde se mohly zdola zhmotňovat jinak prázdné pojmy přímé demokracie, solidarity, rovnosti, nekomerčnosti nebo samosprávy a vzájemné pomoci.

O každodenní provoz se starali ti, kdo Kliniku užívali. Na přednášky, diskuze, koncerty, jazykové kurzy, lidovou kuchyni nebo jen tak posedět a pobavit se mohl přijít každý, kdo respektoval základní princip rovnosti každého s každým. A nemusel mít ani peníze. Klinika totiž byla jedinečná také tím, že fungovala jen na základě dobrovolných příspěvků. A to i na baru. Za pivo, limonádu nebo vstup na koncert každý „platil“ podle toho, co si mohl dovolit a co uznal za vhodné. A čtyři roky to fungovalo.

Stačilo to na pokrytí nákladů, na zaplacení zavedení a rozvodů vody a elektřiny do léta prázdného domu i na jejich měsíční platby. Klinika byla jedinečná v tom, že se jí dočasně podařilo vymanit z diktátu „tržní logiky“, která v současnosti válcuje město a jeho každodenní život. Podle tohoto diktátu nemá nárok na existenci ve městě město nikdo a nic, co si nevydělá a nepřináší zisk. Důsledek? Rostoucí ceny nájmů a bydlení, na které nedosahuje už ani střední třída, a pomalé a často neviditelné vystěhovávání těch, kteří na to nemají. Zrovna tak ale i pomalé a neviditelné vytlačování kulturních a sociálních aktivit, které nejsou založeny na vydělávání peněz nebo milostivě dotovány z veřejných rozpočtů. Jednorozměrná Praha.

Komentář Bohumila Pečinky: Tři pohledy na Kliniku

SŽDC se zaklíná, že vyklízet Kliniku musela na základě rozhodnutí soudu. Nemusela. Rozhodnutí to jen umožňovalo, nepřikazovalo. Bylo to čistě politické rozhodnutí. Soud jen rozhodl, že předchozí smlouva, kterou Klinika měla, nemusela být prodloužena, takže stát může Kliniku vyklidit. Nikoli že musí. To je podstatný rozdíl. Rozhodnutí zlikvidovat Kliniku je třeba chápat jako rozhodnutí politické. A přichází v momentu, kdy SŽDC ve slabé chvíli přiznala, že budovu nepotřebuje a rekonstrukce by byla ekonomicky nevýhodná.

I deník E15 ostatně ve svém článku už v květnu 2017 upozornil, že plánovaná rekonstrukce nedává smysl a návratnost vynaložených prostředků by byla v řádu desetiletí. A od té doby se plánované náklady na rekonstrukci téměř zdvojnásobily.

Komentář Lukáše Jíchy: Jak squatteři pomohli exekutorům

Takže se opravdu zdá, že důvody pro likvidaci Kliniky se neopírají o ekonomické argumenty a o potřebnost nemovitosti pro stát, ale spíše o politické důvody. Někteří představitelé státu, který povětšinou funguje jako servisní služba k prosazování tržní logiky, vidí Kliniku skrze své jednorozměrné brýle. Označují ji za jakési „spiklenecké centrum“, za hrozbu pro právní stát.

Klinika se totiž proti snahám o likvidaci bránila, a to formou občanské neposlušnosti. A to se v české společnosti neodpouští bez ohledu na to, že občanská neposlušnost je nedílnou součástí liberálních demokracií. Právě skrze ni se vybojovávala řada práv a zákonů, které nám dnes připadají „přirozené“: rovnost před zákonem, všeobecné volební právo a volební právo žen, osmihodinová pracovní doba nebo pád „komunistické strany“ v roce 1989. Občanská neposlušnost neznamená odmítnutí jakýchkoli pravidel, ale odmítnutí a změnu těch pravidel, která jsou sice zatím ještě legální, ale ztrácejí legitimitu.

Komentář Roberta Maleckého: Dvě oka uplést, tři vypárat

Likvidace Kliniky a argumenty, s nimiž přišli její odpůrci, vypovídají o důležité věci. Za hrozbu pro rozklad státu považují jedno sociální centrum, které fungovalo jinak. Nikoli rostoucí ceny a náklady na život, nikoli děsivou zadluženost desetiny obyvatel, na níž se systémově podílí stát, nikoli proměnu Prahy na jednorozměrné město peněz a zisku.

Po snahách o likvidaci Nádražky v Dejvicích či bufetu Oáza na Smíchově (všechny ve správě SŽDC) byl zlikvidován další prostor, který byl vícerozměrný. Pokud však chceme Prahu jako barevné a rozmanité město, v němž se dobře žije různým lidem, musíme místa, jako je Klinika, bránit. Příběh Kliniky proto vyklizením nejspíš nekončí.

Autor vyučuje na Fakultě humanitních studií UK, patří k zakladatelům Autonomního sociálního centra Klinika

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!