Včerejší daňové Noci dlouhých nožů padly za oběť zbytky fiskální odpovědnosti a fiskální bezpečí našich potomků. Nejen že naše děti musí žít v zemi, kde záleží více na pivu než na vzdělání, ale od čtvrteční noci také v zemi, kde je bezhlavé zadlužování v pořádku, kde „zdroje jsou“ a nad budoucností se nonšalantně mává rukou.
V noci ze čtvrtka na pátek totiž sněmovna schválila daňový balíček, jehož negativní dopad na veřejné rozpočty bude dle ministerstva financí 130 miliard a díky němu dosáhne kumulativní deficit rozpočtu za roky 2020 a 2021 bilion korun.
Protože za roky 2022 a 2023 to bude vzhledem k povaze schválených změn nejspíše o dalších 500 až 700 miliard více, vzroste zadlužení republiky za tři roky o hrozivých 25 až 30 procent HDP. Podstatná část je přitom v důsledku našich rozhodnutí, nikoliv jako nevyhnutelný důsledek čínského patogenu. Na otázku, kde na největší snížení daní v historii ČR vzít, už – asi kvůli únavě – nedošlo.
Navíc všechna zavedená opatření, mezi něž kromě snížení daní z příjmů fyzických osob skrze zrušení superhrubé mzdy patří i růst slevy na poplatníka nebo nižší daň na naftu, jsou bez časového omezení. Premiér Babiš sice říká, že budou na dva roky, a novináři říkají, že ekonomická realita donutí politiky ke konsolidaci veřejných financí, ale historickou pravdou u nás je, že dočasná řešení jsou často až moc trvalá (stačí se podívat na superhrubou mzdu, která jako „dočasné řešení“ existovala 12 let).
Nevím, zda se smát nebo smutnit nad argumenty některých protagonistů v posledních dnech. Pirát Ferjenčík nejdříve navrhnul (údajně jako alternativu) růst daňové slevy na poplatníka o skoro 40 procent (o cca 9300 korun), což při 5,5 milionů pracujících znamená o 50 miliard menší příjmy rozpočtů, aby pak daňový balíček, jehož je tento návrh součástí, označil za „iracionální“ a za „šílenost“.
Hnutí ANO se zaklíná tím, že chce roztočit skrze spotřebu kola ekonomiky, aby pak minimální mzdu, kterou berou lidé s největším sklonem ke spotřebě, zvýšilo o pouhých 600 korun, a na druhé straně příjemcům stotisícové mzdy přidalo měsíčně pět tisíc.
ODS, která ještě 11. listopadu slovy Petra Fialy tepala vládu, že místo „moudřejší rozpočtové politiky“ jenom „pokračuje v hostině, po nás potopa, vždyť ono to nějak dopadne“, se ke stolu, na němž se hoduje a porcuje (půjčený) rozpočtový medvěd, již za osm dní ráda posadila. Korunu této ionescovské absurditě, kde je černé bílým a bílé černým, nasazuje fakt, že nejrozčílenějšími z tohoto fiskálního šílenství jsou sociální demokracie a komunisti (strany, u kterých se obvykle neočekává fiskální střídmost). Jakkoliv tak nečiní z nějakého fiskálního prozření nýbrž z důvodu, že snížení daní omezí příjmy obcí.
I cesta dlouhá tisíc mil začíná jediným krokem. Česká republika v noci ze čtvrtka na pátek opustila přístav fiskálně relativně rozumných zemí a vydala se na plavbu k řeckým ostrovům. Hozením fiskální odpovědnosti a odpovědnosti k budoucnosti do koše překročila Rubikon a vzkazuje veřejnosti: na rozpočtu nezáleží, na budoucnosti nezáleží, dluhů není důvod se bát.
Samozřejmě že vždy je možné otočit kormidlem a vrátit se. Jenže jak pravděpodobná je změna kurzu na lodi, kde jsou všichni důstojníci i část strážní služby pro pokračování v nastaveném kurzu a jediný, kdo je proti, je lodní kuchař a steward z pomocného personálu?
Autor je hlavní analytik Conseq
