Kvůli blízkovýchodnímu konfliktu a jeho aktérům bychom neměli zapomínat, co letos dokázala Čína.
Do konce roku zbývá něco přes týden, a proto si troufneme konstatovat, že tři nejsilnější globální tendence roku 2016 byly tyto: nástup fyzické síly, ústup norem a snaha zabezpečit ekonomickou globalizaci.
Nástup fyzické síly jako hlavního a zdánlivě efektivního nástroje řešení problémů sledujeme zejména v prostoru takzvaného širšího Blízkého východu, z evropské perspektivy nejviditelněji v Sýrii. Mnohem menší pozornost jsme ovšem věnovali Afghánistánu, Iráku a Jemenu, téměř žádnou Jižnímu Súdánu nebo Libyi.
Úspěšný írán
Írán, Saúdská Arábie, Rusko a Turecko se odhodlaly použít sílu ve snaze podílet se na probíhající proměně regionálního statu quo. Rok 2016 přinesl největší úspěchy Íránu. Jeho plán (údajně existující již od revoluce v roce 1979) na vytvoření šíitského „koridoru“ Bejrút– Damašek–Bagdád–Teherán začíná získávat značně konkrétní obrysy.
To, že Teherán, Moskva a Ankara společně deklarovaly, že situaci v Sýrii je třeba řešit politicky, neboť prý nemá vojenské řešení, v nás může vzbuzovat naději.
Ale dokud nebude k jednacímu stolu přizván i Rijád nebo dokud nebude tak vyčerpán, že nebude mít sílu na vzdor, situace se neuklidní. S delším odstupem možná zjistíme, že se Blízký východ stal určitou laboratoří.
Použití síly v ní vyvolá procesy, které nemusejí vést jen k překreslení politické mapy regionu. Možná se právě tady začínají rýsovat obrysy nového chápání teritoriality a suverenity, které budou lépe vyhovovat realitě 21. století.
Materiál pro srovnání
Čas ukáže, jak významným impulzem byl v tomto ohledu brexit, který se, aniž bychom v tento okamžik tušili jak, nějak odrazí na vývoji EU. Unie představuje nejenom největší světový trh, ale také největší politickou laboratoř takzvaného postmoderního vládnutí.
Svého času to byla Evropa, v níž se v krvavých konfliktech zrodily ideje suverénního teritoriálního státu a rovnováhy sil mezi mocnostmi, které se následně osvědčily v evropské politické praxi. Po druhé světové válce se tyto principy přenesly také do „praxe“ světového společenství, jehož nejsilnějším členem se staly Spojené státy.
Tamní dosluhující prezident svou zahraničněpolitickou aktivitu spojil se snahou postavit na první místo diplomacii, která by odrážela americké (chcete-li západní) liberální hodnoty v politice i v obchodu, k čemuž se EU s chutí připojila. Dnes se zdá, že většina jeho pokusů nejenže nevedla k zamýšleným pozitivním výsledkům, ale především že řadu aktérů vyprovokovala k asertivně-agresivnímu jednání.
Teprve delší časový odstup ukáže, zda tomu tak skutečně bylo, jaké existovaly alternativy a zda by aktivní silové působení bylo pro Ameriku a svět lepší. Administrativa nastupujícího prezidenta Trumpa pravděpodobně poskytne dost materiálu pro srovnávání.
Čína v západních stopách
Ve světle blízkovýchodního konfliktu, vojenských „úspěchů“ Ruska a „krachu“ Obamy a EU nelze opomenout Čínu. Peking se snaží nabídnout vidinu ekonomicky propojeného světa, kde intenzivní obchodní výměna nezatížená hodnotami přináší užitek všem.
Podobně jako Británie v 19. a Spojené státy ve 20. století buduje dnes Čína novou dopravní infrastrukturu, mohutně investuje v zahraničí a svůj trh k investicím nabízí, vysílá do zahraničí experty, vojáky i diplomaty. Plán „One Belt, One Road“ je patrně nejambicióznější a nejkomplexnější politicko- ekonomickou aktivitou současnosti.
Než budou plánované aktivity realizovány, pokud vůbec budou, uplyne ještě spousta času. Ale rozšíření kapacity Suezského průplavu, kde byl letos v únoru otevřen druhý plavební kanál, a dokončení prací na rozšíření Panamského průplavu letos v červnu jsou událostmi, které Čína nejen uvítala, ale také zásadně ovlivnila.
Autor je politický geograf
