Jsou věci, které stojí za to připomínat zas a znova, i když jsou na první pohled tak samozřejmé. Tak třeba – policajt nestojí nad zákonem. Policajt po nikom nemůže požadovat občanku jen tak prostě proto, že prostě chce. A už vůbec ne jako nástroj pomsty nebo součást psychoterapie při léčbě vlastních mindráků.
Teď podrobněji k jednotlivým bodům: Situace, kdy pro policajta platí jiný výklad zákona než pro plebs, kdy se policajt nemusí zákonem řídit, má ve společenských vědách svůj termín.
Takovému útvaru se říká policejní stát. S povinností ukázat občanku pro policajtův plezír je to složitější, ale jen na první pohled. Zákon vyjmenovává sadu důvodů, kdy to možné je. Od těch zřejmých – třeba při podezření ze spáchání trestného činu nebo přestupku – až po ty, které svou nepřezkoumatelností na místě umožňují zneužití. Sem patří například oblíbené „připomínáte hledanou osobu“.
Co je pro nás důležité – policista by měl být vždy schopen uvést, pro který z vyjmenovaných důvodů po nás legitimaci požaduje. Není to nějaký okrasný požadavek: zatímco občan smí dělat to, co není výslovně zakázáno, policajt jen to, co je mu zákonem uloženo. Navíc nic. Situace, kdy policista odmítá na tuto kriteriální otázku odpovědět, je od počátku jasná – dochází ke zneužití policejní pravomoci. V podstatě si příslušník v tu chvíli sám obrazně řečeno strhal z ramenou výložky, zbavil se své úřední moci.
Na skok do Brna. Rutinní silniční kontrola tam v polovině června skončila zadržením dívky a jejím následným odvozem v poutech na policejní stanici. Proč? Odmítla ukázat jako spolujezdkyně občanku poté, co měla její matka s policisty spor o dopravní přestupek.
Případ je to dostatečně příšerný, přesto je to jen špička ledovce. Pod ní se skrývají situace víceméně běžné, které ovšem tak vyhroceně nevnímáme. Policie třeba uzavírá restaurace a kontroluje občanky všem přítomným – ve jménu boje proti alkoholismu mladistvých například. Dokonce se těmito zcela nezákonnými akcemi ráda chlubí na svých webech. V tomto případě se ovšem pohybuje už zcela mimo zákon – do vyjmenovaných důvodů se plošné kontroly jednoduše nevejdou.
Do trendu postupující buzerace zapadá i další letošní letní hit: kontroly vodáků. Na přehradě Hracholusky policie ve spolupráci s plavební správou nastoupila na rekreanty na šlapadlech způsobem, který připomínal spíš zásah proti námořním pašerákům drog. Rychlé čluny, „zajištění plavidla proti úniku“ a znovu masivní medializace.
K čemu rychlý člun a přivazování šlapadla, které se pohybuje téměř nulovou rychlostí? Na zadek zde dostává princip přiměřenosti zásahu, který policii ukládá použít mírnější prostředek tam, kde je to možné. V tomto případě si s balonkem za řidičem šlapadla mohla dojít po přistání na břeh, od kterého se sprostý podezřelý po celou dobu pohybuje pár metrů. Kde je to možné, tam je to nutné, praví princip přiměřenosti.
Policajti na přehradě se tím neřídili. Ani v Brně při oné zpackané silniční kontrole. Použili sílu, demonstrovali svou moc. Není to malý nedostatek, naopak: o demonstrativním přepadání řidičů šlapadel nebo poutání dcer odbojných účastnic silničního provozu a jejich vlečení na služebnu zákon nic neříká. A teď to podstatné: když o tom zákon nic neříká, policajt to udělat nesmí. A pokud to udělá, sám je pachatel. Zneužívá svou moc. Jakkoli to zní hrozně, pokud mu to prochází, žijeme v policejním státě.
Autor je redaktorem webu Hlidacipes.org.
