Docentem navždy?
Minulý týden byl „týdnem neklidu“. V řadě českých a moravských měst dali studenti i akademici najevo svůj nesouhlas s aktuální reformou vysokých škol. Dalo by se toho o ní napsat mnoho. Ovšem v rámci probíraného a hojně kritizovaného věcného záměru zákona o vysokých školách bych se rád věnoval problematice pojetí docentur a profesur.
Podstatou je, zda má být titul „profesor“ a „docent“ doživotním prestižním akademickým titulem, jak je tomu nyní u nás, anebo zda půjde o označení funkčních (pracovních) pozic na konkrétní vysoké škole, jak je tomu ve většině ostatních zemí demokratického světa. Dnes profesory jmenuje prezident republiky, ale navrhovat je mohou jen některé (snad kvalitnější) univerzity, přesněji jejich vědecké rady.
V novém modelu by každá škola měla pracovní pozice docentů a profesorů a akademičtí pracovníci by o tato místa mohli do značné míry volně soutěžit. Zanikla by výhoda pro starší vědecké kádry razící motto „profesorem jednou, profesorem navždy“. Navíc připomeňme, že dnešní český „trh“ s docenty a profesory je částečně deformován importem titulů ze Slovenska.
Procesní zmatek
Osobně se řadím mezi zastánce navrhovaného modelu. Ačkoli univerzity bývají v lecčem progresivní, v otázkách docentur a profesur vykazují nebývalou míru konzervatismu. U starších pedagogů to lidsky chápu; chtějí si udržet své mnohdy těžce vydobyté pozice. Nicméně u mladších akademických kádrů je mi toto uvažování záhadou.
Model nepřenosných akademických titulů, jak je navrhován ministerstvem, mi přijde vhodnější. A opravdu by nešlo o žádný evropský unikát, jak se nám snaží namluvit někteří kritici reforem.
Změna habilitačního a profesorského řízení by byla vhodná i z ryze odborného procesně-právního hlediska. Jak trefně upozornil nový náměstek ministra školství Jiří Nantl, „v souvislosti s řízením ke jmenování profesorem je nutno upozornit na zvláštnost, která podle mých vědomostí nemá jinak v právním řádu obdoby: zatímco fáze řízení před vědeckou radou spadá do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy (…), dovršení tohoto řízení v případě přijetí návrhu na jmenování (…) je výkonem státní správy“. Což samozřejmě plodí více procesních nevýhod než radostí.
Formální razítko
Nová právní úprava, alespoň pokud je mi známo, nemění stávající stav, kdy garantem studijního programu může být jen docent či profesor. Nový model pojetí docentur a profesur by pak mohl zvýšit flexibilitu současného stavu, v němž je docent či profesor spíše formálním razítkem „kvality“ programu než skutečným garantem a reálným hybatelem zlepšování studijních programů.
Je mi líto, že kvůli celkové nepopulárnosti reforem z pera Josefa Dobeše patrně neprojde ani užitečná změna na poli docentur a profesur, která by harmonizovala naše akademické tituly s většinou vyspělého světa. S vaničkou pak vylijeme i dítě, což v českém právu bohužel není žádná vzácnost.
Autor je právník a vysokoškolský pedagog
