Rybolov vzrostl od války šestkrát. Ohrožených druhů jsou tisíce, říká Tomáš Policar z Jihočeské univerzity

Do lidského jídelníčku od nepaměti patří ryby. Po druhé světové válce ovšem jejich komerční lov razantně rostl. Stál za tím nárůst lidské populace i stále pokročilejší technologie. „Nastal neskutečný technický rozvoj plavidel, lovných sítí, sonarů. Dnes se používají také různé GPS navigátory a lokalizátory. To vše způsobuje, že lidstvo loví divoké populace ryb poměrně efektivně a tím způsobuje jejich devastaci,“ říká děkan Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity Tomáš Policar.

Celý obrázek vykresluje čísly. „Od roku 1950 jsme navýšili produkci ryb průmyslovým komerčním rybolovem šestinásobně, z nějakých 20 milionů tun ryb na 120 milionů tun,“ konstatuje. Rybí populace jsou tak pod obrovským tlakem. K němu se přidávají dopady změn klimatu a znečištění vod, které ovlivňuje chování ryb i jejich reprodukční schopnosti.

Chov místo lovu

Zejména vyspělé státy si naštěstí podle Policara problém uvědomují a už minimálně 30 let se snaží o chovatelsko-ochranářské aktivity. Patří mezi ně regulace lovu, ale třeba i vývoj technologií pro reprodukci ryb. „Cílem mimo jiné je, aby ryby měly co největší adaptabilitu, uplatnily se v těchto nových podmínkách a aby se stabilizovaly populace. Je ale ještě velmi brzy říct, zda jsme v těchto činnostech úspěšní a naše úsilí je dostatečné,“ říká expert Jihočeské univerzity.

Na Zemi dnes podle něj žije zhruba 35 tisíc druhů ryb, z toho asi 20 tisíc v mořích a 15 tisíc ve sladkých vodách. Mezi mořskými druhy je přitom lidskou činností ohroženo deset až 15 procent, mezi sladkovodními dokonce celá čtvrtina. „Jde o tisíce ohrožených druhů, což je stále obrovské číslo,“ říká Policar.

Cestou, jak zachovat ryby jako důležitou součást lidské výživy a zároveň omezit drancování jejich divokých populací, je chov. Z něj už pochází 40 procent ryb, které lidé konzumují. Zbylých 60 procent zajišťuje komerční rybolov. „To znamená, že jestliže lovíme 120 milionů tun ryb, tak produkujeme 80 milionů tun na konzum, což je obrovské číslo. Když se opět podíváme na rok 1950, poměr byl 90 procent komerční rybolov a 10 procent chov,“ přibližuje Policar. V tomto směru se tak již podařilo udělat obrovský kus práce a v rozvíjení chovu bude podle něj třeba pokračovat, protože míra rybolovu není dlouhodobě udržitelná.

Variantu omezit konzumaci ryb expert z akademické půdy nedoporučuje, protože rybí maso se dá zařadit mezi superpotraviny. Je lehce stravitelné, má velký obsah využitelných bílkovin – 15 až 25 procent, a také minerálů a vitaminů, které lidem často chybí. Naopak neobsahuje příliš tuku, jen asi pět až devět procent. „Ryby určitě našemu zdraví prospívají a měly by se objevit v našem jídelníčku každý týden,“ dodává.

Tradice v éře inovací

Česko má výhodu ve staleté tradici rybníkářství a rybářství. Rybníky při rozloze 53 tisíc hektarů tvoří zhruba třetinu vodních ploch a umožňují poměrně efektivní chov ryb. Průměrná roční produkce dosahuje 18 až 20 tisíc tun, což staví naši zemi do pozice pátého největšího producenta sladkovodních ryb v Evropě.

Oboru těsně spjatému s přírodou se ale nevyhýbají již zmiňované dopady klimatických změn. Hlavním je vyšší teplota vody. V letních obdobích to vede k rozvoji nežádoucích organismů a úbytku kyslíku, v zimních zase k tomu, že se ryby neukládají k zimnímu klidu, neustále plavou a nepřijímají potravu. V obou případech mohou být výsledkem úhyny. Dalším problémem jsou chybějící srážky, jejichž rozdělení v průběhu roku se diametrálně změnilo. Období extrémních dešťů střídají extrémní sucha. „S tím vším se musí produkční rybářství vypořádat, takže se například musí měnit systém napouštění a vypouštění rybníků nebo postup výlovů,“ vysvětluje Policar.

Ani velmi tradiční obor se tak neobejde bez inovací. Vyvíjejí se nové metody reprodukce nebo nová krmiva, která méně zatíží vodu vody dusíkem a fosforem. Velkým tématem je i selekce a domestikace ryb tak, aby byly odolnější a dobře prospívaly.

Rozvíjí se ale i zcela nové způsoby chovu velmi odlišné od klasického domácího rybníkářství. „Jde o intenzivní akvakulturu, kdy se ryby chovají v nádržích v krytých halách s recirkulací vody, která se biologicky i mechanicky čistí a používá se oxygenace pro zvýšení kyslíku. To vše zajišťuje optimální podmínky a welfare,“ popisuje jednu z možných cest budoucnosti Policar.

Proč Češi snědí jen čtvrtinu ryb oproti evropskému průměru? Co je třeba udělat pro to, aby více konzumovali rybí maso domácí provenience? Jaký je stav domácích rybníků a proč je důležité o ně pečovat nejen kvůli chovu ryb? Sledujte celý rozhovor s Tomášem Policarem.