Vizovická palírna Rudolf Jelínek investovala téměř miliardu. Plánuje další novinky

Aparatura na pálení slivovice pro drobné pěstile

Aparatura na pálení slivovice pro drobné pěstile Zdroj: E15 Michaela Szkanderová

Společnost Rudolf Jelínek otevřela v Praze Muzeum Slivovice.
Společnost Rudolf Jelínek otevřela v Praze Muzeum Slivovice.
Společnost Rudolf Jelínek otevřela v Praze Muzeum Slivovice.
Nádoby, ve kterých kvasí miliony litrů ovoce.
Nádoby, ve kterých kvasí miliony litrů ovoce
9
Fotogalerie

Modernizace, rozvoj a zároveň úcta k tradici. To jsou nejčastěji skloňovaná slova ve vizovickém podniku Rudolf Jelínek. Investiční apetit firmy nezastavila ani pandemie a palírna v jejím průběhu zrekonstruovala budovy egalizace, tedy místa, kde spočívají nádoby na zrání destilátů.

První, co tam návštěvníka uvítá, je nezaměnitelná vůně ovoce, které  v nerezových tancích zraje, a impozantní vstup zasazený do letitých modřínových kádí, v nichž slivovice zrála v dobách minulých.

Po točitém schodišti vedoucím vnitřkem kádě stoupáme na lávku, která protíná novou přístavbu v pětimetrové výši a nabízí pohled na moderní tanky. Dostavba a rekonstrukce prostor egalizace z hlediska stavebních prací vyšly podnik na čtyřicet milionů korun. V dalších letech na ně navážou investice do technologií.

Podnik za uplynulých dvacet let proinvestoval v rozvoji, modernizaci provozu a v obnově sadů téměř  miliardu korun a připravuje další projekty. Například instalaci dalších solárních panelů na střechy budov a výstavbu bioplynové stanice.

Taková je současnost, ale návrat tržní ekonomiky v devadesátých letech nezačal pro podnik, do té doby úspěšný exportní, šťastně. Palírna se po privatizaci, v níž získal čtyřicetiprocentní podíl tehdejší management firmy, postupně dostala do výrazné ztráty.

Výroba sice fungovala, ale peníze za produkty se do ní nevracely a mizely v nově založené firmě na Slovensku. Podnik proto vykazoval od roku 1994 milionové ztráty a nejvyšší za rok 1998 představovala podle výroční zprávy 14,5 milionu korun.

Podnikavý mladík nastupuje

K zisku obrátil kormidlo v roce 1998 mladý ekonom Pavel Dvořáček, který s kolegy nejprve získal v privatizaci několik akcií palírny a pak pozici postupně posiloval, až ve firmě ovládl majoritní podíl. Bylo mu pouhých 26 let, v podnikání ovšem měl již praxi, protože se v porevolučním byznysu pohyboval nejprve s otcem a později sám od svých osmnácti let.

„Byla to unikátní doba, jindy bych takové zkušenosti nezískal možná za celý život. Zase takový nováček jsem nebyl. Ale někteří letití kolegové říkají, že si s mým příchodem mysleli, že je to konec firmy,“ vzpomínal na začátky Dvořáček, který se ve vizovické palírně stal historicky prvním ředitelem – a bez zkušenosti s výrobou destilátů, což v podniku nejprve vyvolalo obavy o další osud palírny.

Pochybnosti mohly být v té době i oprávněné, protože Dvořáček s kolegy původně plánovali palírnu částečně restrukturalizovat, zkrášlit a po několika letech se ziskem prodat novému investorovi. Restrukturalizace probíhala úspěšně a vedla k návratu zisku, a navíc si Dvořáček vizovický podnik zamiloval, díky čemuž firma zůstala v českých rukou.

Může za to i ředitelovo setkání se synem newyorského rabína během londýnských studií ekonomie začátkem devadesátých let. Mladý Američan měl o Evropě sice jen velmi povrchní znalosti, ale z domova znal košer brandy Jelínek, z níž dospělí v pátek před začátkem šábesu popíjeli, a děti si tak mohly dělat, co chtěly.

Tehdy si Dvořáček uvědomil, jakou sílu značka má, a s kolegy do ní začali více investovat. V dobách boje o přežití ovšem ještě nikoho ani nenapadlo, že se podnik v průběhu dalších let rozroste až do Latinské Ameriky a bude mít švestkové sady na Moravě i v Bulharsku a hruškové v Chile.

Objevení Ameriky v roce 1934

Úspěch značky na americkém trhu předznamenala v roce 1934 cesta Rudolfa Jelínka do Spojených států, kde byli lidé po třináctileté prohibici lační alkoholu a ovocné destiláty je oslovily. Prohibici se podařilo odstranit nově zvolenému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi v prosinci roku 1933.

Obnovení legálního trhu s alkoholem bylo pro podnikatele hlavním důvodem k propagaci vlastní košer produkce a v židovských obcích se mu podařilo uspět. Výroba rabínem certifikovaných destilátů se ukázala jako dobrá cesta již dříve v Česku, když v době hospodářské krize odbyt běžných lihovin klesl, ale movitější židovská klientela spotřebu neomezila.

Při návštěvě New Yorku v roce 1934 se tak Jelínek dohodl s importérskou firmou na obchodním zastoupení i pro své košer lihoviny a začal budovat silnou pozici na úkor maďarských a rumunských výrobců. Export do USA rostl a roku 1938 již představoval 2579 beden slivovice a borovičky.

Bylo to zhruba 35 tisíc lahví a Rudolf Jelínek se stal celkově druhým největším vývozcem ušlechtilých destilátů do USA. Na tuto konjunkturu českého exportu byli navázáni i výrobci skla, etiket či zátek, kteří pro značku R. Jelínek dodávali. Tento úspěch ovšem rychle přecházel do katastrofy.

V letitém příběhu vizovické palírny, která je dnes největším světovým výrobcem ovocných destilátů, je nejtemnějším obdobím druhá světová válka a tragédie spojená s vyvražděním původních majitelů v koncentračních táborech. Osud Židů byl ve Vizovicích celkově tragický. Z dvaasedmdesáti, kteří tam před druhou světovou válkou žili, se jich vrátilo šest. Další ranou válečného období bylo, že významné vizovické palírny, které patřily židovským majitelům, za války ovládli Němci a svým diletantským řízením je srazili do ztrát.

Konec šestileté okupace v květnu 1945 odhalil situaci čtyř hlavních vizovických palíren jako velmi neutěšenou. Po dočasných německých vlastnících zůstaly rozkradené a zdevastované a jejich opravdoví majitelé se stali oběťmi holocaustu. Domů se z rodiny Jelínků vrátil se zničeným zdravím pětadvacetiletý Zdeněk a osmnáctiletý bratr Jiří, dva synové Rudolfa.

Po návratu zjistili, že co nestihli zničit Němci za šest let, dokonala Rudá armáda za měsíc. Rusové také z podniku odvezli veškeré zásoby alkoholu v hodnotě více než milion korun a osud firmy byl po válce nejistý.

Navíc v květnu roku 1946 na následky válečných útrap pětadvacetiletý Zdeněk Jelínek zemřel a jeho osmnáctiletý bratr Jiří nemohl pro nízký věk firmu provozovat. Než se vyřídily formality spojené s dědictvím a živnostenským oprávněním, přišel únor 1948 a pak vyvlastnění. To vedlo k definitivnímu konci působení rodu Jelínků ve Vizovicích i v celém Československu.

Jiří, který ve „svém“ podniku po vyvlastnění pracoval v úřednické pozici, se s manželkou a malou dcerou legálně vystěhovali do Izraele a zřejmě kvůli bezproblémovému vycestování převedl na stát své ochranné známky, licence a patenty, které byly nutné k zachování exportních partnerů.

Valuty jsou třeba, rabín bude

Tak začal ve Vizovicích působit národní podnik, který si jméno Rudolf Jelínek nechal oficiálně zaregistrovat u soudního dvora v Haagu. Což bylo nezbytné pro udržení exportních kontaktů a možnosti dál vyvážet košer produkty do Spojených států.

To však vyžadovalo – vzhledem k poválečné situaci – téměř nemožnou věc, přesněji přítomnost rabína. To se podařilo až v průběhu padesátých let, kdy začal do Vizovic dojíždět respektovaný rabín Eliáš Katz z Bratislavy.

Socialistické hospodářství nutně potřebovalo valuty, a tak se export v cizině oblíbených destilátů ze Slovácka neustále rozrůstal a roku 1956 již vizovické nápoje směřovaly do 46 zejména kapitalistických států. Samozřejmě to nebyly jen košer produkty.

Nemalý význam měl obchod s tehdejším Sovětským svazem. Ten si například v roce 1967 objednal 33 tisíc minilahviček meruňkovice, které byly určené k oslavám padesátého výročí VŘSR.

Po socialisticku: zrušit i zmodernizovat zároveň

Těmto ekonomickým úspěchům ale koncem padesátých let předcházela bizarní socialistická vize: tradiční závod ve Vizovicích modernizovat, následně zrušit a výrobu přesunout do Nivnice, kde ovšem žádná výrobna nebyla. Nastala tak kuriózní situace, kdy měl být vizovický závod zároveň strategicky rušen i modernizován.

Vizovická současnost chaotickým plánům nepřeje. V roce 2003 začala obnovou sadů v těsném okolí Vizovic, které daly pálenicím na Valašku historicky důvod vzniknout. V roce 2008 palírna uvedla na trh Vizovickou zlatou slivovici, která vzniká z nejlepších odrůd daného ročníku a dozrává na sušených švestkách. O rok později přibyla do portfolia výběrová jednoodrůdová slivovice.

Produkty se prosadily jak v obchodech, tak v kvalitních restauracích a barech. Tento segment trhu, který tvoří až čtyřicet procent odbytu Rudolfa Jelínka, ovšem v uplynulé době zasáhlo uzavření gastroprovozů kvůli vládním pandemickým opatřením.

Před jejich příchodem v roce 2019 stihl podnik představit Starovickou meruňkovici z vlastních sadů ve Starovicích. Od klasických meruňkovic se liší zráním v sudech z meruňkového dřeva. A svou novinku má i letošní rok. Firma představila Vizovickou slivovici z odrůdy Čačanská rodná z roku 2013, která posledních osm měsíců zrála v sudu po barbadoském rumu Plantation.

Z Latinské Ameriky však vizovičtí nemají jen sudy. Jejich chilská společnost Rudolf Jelinek již v zemi vlastní sady o rozloze 37,7 hektaru s více než 44 tisíci hrušní, z jejichž plodů odrůdy Williams ve vlastní destilerii vypaluje hruškovici.