Kvalifikovaní zaměstnanci Česku chybějí, přesto jim při snaze přistěhovat se stát do cesty klade celou řadu překážek. Narazil na ně i původně ukrajinský startup Nectain, který poskytuje vývojové prostředí a dodává software třeba i ukrajinské státní správě. Tým se tak během stěhování firmy do Česka nakonec rozesel po celé Evropě a v Praze zůstalo hlavní sídlo. IT specialistů odešlo do Evropy po začátku války podle šéfa platformy Romana Olejnikova více, podniky tak mají jedinečnou možnost tolik žádané „ajťáky“ získat – když však opustí představu svého ideálního kandidáta.
Proč jste se rozhodli přenést platformu z Ukrajiny do Prahy? Je tu často zmiňovaný nedostatek pracovníků, vysoké zdanění práce například v porovnání s Polskem.
Polsko je zajímavé. Funguje tam společnost Softengine, se kterou velmi často spolupracujeme a kterou stejně jako nás vlastní skupina Intecracy. Celá značka Nectain ale vznikla v Praze proto, že nám zdejší prostředí bylo blízké. Vzhledem k tomu, že jsem v Česku už nějakou dobu žil, padlo rozhodnutí přenést celou firmu sem. Celý přenos lidí a infrastruktury jsem tedy nějakým způsobem inicioval a vedl já.
S přesunem jste začali ještě před válkou, jak to že se tým nakonec rozprostřel po celé Evropě?
Plánovali jsme stěhování sem, jenže jsme narazili na spoustu byrokracie. Například na to, že musíte před náborem do české firmy nejdříve místa nabídnout na úřadu práce. Vůbec jsme nechápali, proč to stát vyžaduje, obzvlášť v době, kdy je nedostatek specialistů. Místo toho vytváří všelijaké překážky, aby se sem jiní experti nedostali.
Potom co začala válka, se část našich kolegů přestěhovala do různých zemí Evropy. Z plánované relokace do České republiky tím sešlo. Někdo chce bydlet v Rakousku, v Německu, na Kypru. Řešíme to tak, že si objednáváme jejich služby, jiným způsobem to dělat nejde.
Nevadí vám, že máte tým roztříštěný po celé Evropě? Řadě firem vadí už jen home office, protože se obávají, že nemají nad zaměstnanci dostatečný dohled a jejich zaměstnancům klesá produktivita.
Je to otázka motivace a toho, co jste schopní lidem dát, aby pro vás dál dělali. Nechci nad nimi stát. Jednou za čas máme strategická plánování, kdy se scházíme na různých místech po celé Evropě. Sjednotila nás i válka, kdy jsme si navzájem hodně pomohli. Vznikla mezi námi mentální i morální vazba.
Narazili jste při snaze dostat sem vaše zaměstnance na to, že v Česku není možné získat dočasnou ochranu pro Ukrajince ve chvíli, kdy ji již získali jinde?
Jsou tady i další úskalí. Chceme teď najmout zaměstnankyni, která je Ukrajinka a kdysi pracovala i pro naši firmu. Potom se ale přestěhovala do Estonska, kde i pracovala, takže se v době začátku války nenacházela na Ukrajině. Tím pádem se na ni tato pravidla vůbec nevztahují.
Celkově když už člověk z Ukrajiny vycestoval jinam, je obrovský problém získat ho zpátky do Česka. Nejen kvůli dočasné ochraně pro toho daného člověka, ale kolikrát tam má i děti, které chodí do školy a dostaly v jiné zemi ochranu, takže bychom museli administrativu řešit pro celou rodinu. To už je obrovský problém. I proto jsme to primárně vyřešili tak, že pro firmu pracují na dálku. Teď máme v plánu najímat i místní, když není možné přemístit lidi sem. Část lidí sem ani nechce, některé nelze přemístit a i z pohledu nákladů je to rychlejší.
Proč chcete nabírat zrovna tady, když i sám říkáte, že volné kapacity jsou jinde?
Jde i o to, že firmy, s nimiž jednáme, vidí velké riziko v tom, že nedodáme projekt kvůli nějaké vyšší moci, která na Ukrajině, kde stále část našeho týmu sídlí, může nastat. Rozumíme tomu. Tímhle se snažíme riziko eliminovat. Měli jsme jednání s britskou farmaceutickou společností, které se naše práce líbila, ale jejich riskové oddělení tohle vnímalo jako příliš velkou sázku, kterou nebyli schopni akceptovat. Nestalo se to jednou. Je to nutný krok k tomu, abychom byli důvěryhodnější.
Kritizujete naříkání českých firem na nedostatek ajťáků, když jich je v postsovětských státech podle vás dost.
Hlavně teď řada z nich odjela a jsou v Evropě. Každá krize přinese minusy a občas pro některé země i plusy v tom smyslu, že odliv inteligence je velký, a to ať z Ruska, nebo z Ukrajiny. Odliv i z jiných postsovětských států, které byly zaměřené na nemalý ruský nebo ukrajinský trh, je obrovský, firmy tady by z toho mohly benefitovat, ale z nějakého důvodu to nedělají.
Takže volní IT specialisti tady podle vás jsou, jenom o ně konkrétně firmy nestojí?
Oni nejsou přímo tady. Největší problém, se kterým jsem se vždy v korporátním světě setkal, bylo, že firma měla přesnou konkrétní představu na kandidáta. Podnik potřebuje třeba deset vývojářů určité technologie, nejlépe aby byli seniorní, znali řadu programů, mluvili česky, byli tady. Pomalu vyžaduje i určitou barvu vlasů, protože se hodí na firemní fotku. Vyrostly na tom headhuntingové firmy, které dostávají obrovské peníze za nalezení konkrétní osoby, která je schopná se sem přestěhovat. Přitom je tady obrovské množství malých týmů, které dělají outsourcing pro velké firmy, dodávají dobrá řešení převážně na Západ. Tam jsou z nějakého důvodu přijatelné a tady ne. Důvod jsem nikdy nepochopil.
Nemohou v tom hrát roli i administrativní překážky? Na ty jste také při přesouvání firmy museli narazit.
Překážky nejsou ve chvíli, kdy ten daný člověk není mým zaměstnancem. Platí si pojištění v dané zemi, kde žije. Zaměstnancům firmy v Česku vše platíme, pokud ale tito lidé chtějí žít v jiném státě, nemohou být našimi zaměstnanci. Bohužel to jinak řešit nejde. Byl bych rád, kdybychom tady firmu měli větší, abychom vypadali spolehlivěji.
Snažíme se to řešit prostřednictvím partnerů, s nimiž spolupracujeme při dodávkách do větších společností. Sázíme na to, že je tady nějaký zformovaný trh, který má zakázky v oblastech, do kterých bychom se chtěli dostat a jsme tam schopni pomoci. Jsme ochotni být subdodavatelem.
Takže byste se rádi s někým spojili?
Jednáme teď s jedním korporátem, který usiluje o státní zakázky nejen v Česku a na Slovensku. Nejdůležitějším kritériem pro výběrové řízení ve státních zakázkách je cena, až potom veškeré kvalifikační předpoklady. Zkusili jsme si s nimi podat jednu zakázku a byli šokováni, jakou cenu jsme jim dali, protože jsme byli osmkrát levnější než všichni ostatní.
Na Ukrajině jsme řešili státní zakázky a obrovské systémy, které v sobě čítaly přes šedesát tisíc uživatelů, spravovaly veškeré notáře, veškeré úkony s majetkem, dokonce v našem systému funguje institut kriminalistiky, který teď řeší válečné zločiny. Řešili jsme podobné problémy, jaké řeší místní instituce. Máme do toho proto vhled i třeba z bezpečnostního pohledu, kdy nám útočili Rusové hackerskými útoky každý den, to tady v Čechách systémy v takové míře nezažívají.
Jak je na tom podle vás digitalizace českých úřadů?
Díky bohu alespoň za datovou schránku. Nemyslím si, že je to důsledkem neschopnosti jednotlivých lidí, ale spíš zákony a strategií, kterou si stát vybere. Estonsko k tomu, aby mohlo zavést plošnou digitalizaci, ji dalo na odkup byznysu. Vytvořilo jednotné standardy a vy si dělejte, co chcete. Lidé budou používat to, co se jim zdá jako nejlepší. Přepsali také v podstatě veškeré zákony od nuly. Je to jediná cesta, která umožní dělat něco kvalitně.
Nenapadlo vás váš software nabídnout v Česku, když jej dodáváte i ukrajinské státní správě?
My sami tendrovat nechceme, šli bychom do toho jedině s partnerem. Umíme dělat systémy a řešit problémy, s tendrováním pro český stát však nemáme zkušenosti. Jsou tady už velcí hráči, kteří v tom umějí chodit. Mnohem logičtější je najít si pomocnou ruku a s někým přejít do spolupráce.
Zmiňoval jste, že je v Evropě vysoce kompetitivní prostředí. Jak moc na to narážíte? Konkurují vám velké korporace?
Ano, kvůli tomu se teď snažíme naši platformu posunout do pozadí a dopředu postrčit produkt, který je z našeho pohledu konkurenceschopný. Měli jsme růžové brýle. Mysleli jsme si, že dáme naši platformu volně k používání a lidé na ní budou stavět aplikace. Úplně to tak nebylo. Narazili jsme i na to, že marketing, který je potřebný, je drahý. V digitálním prostředí jsou giganty schopné platit extrémní peníze za to, aby se udržely na horních příčkách. Proto jsme byli s naším rozpočtem zanedbatelní.
Osobně bych chtěl spadnout pod nějaký takový korporát, který by viděl, že low-code platformy (poskytující vývojové prostředí používané k vytváření aplikačního softwaru prostřednictvím grafického uživatelského rozhraní – pozn. red.) dávají z hlediska rychlosti nasazování řešení a ceny smysl.
Máte pocit, že by to podobně vnímaly takto malé firmy ve vývoji?
Je otázka, kdo je váš trh. My jsme přišli z korporátního trhu na Ukrajině, takže jsme řešili stejné problémy jako korporáty tady. Naše původní myšlenka byla zorientovat se na trhu malých a středních firem, jenže ten neřešil problémy, jako jsme řešili my, u nich naše funkcionalita nerezonovala. Chtěly hotové řešení, s tím jsme teď přišli. Gros platformy je ale vhodné spíš pro korporáty, protože umí řešit nedostatek lidí, zlevňuje jejich najímání, dává výhodu při náborových řešeních. Osobně jsem dospěl k závěru, že to je správná cesta. Všechno ostatní vyžaduje expertizu v konkrétní oblasti, ve které se tým, s nímž pracuji, nepohybuje.
Chtěli jste sehnat nějaké investory, pokročilo to někam?
Budu upřímný, ne. Je v tom hodně příčin, zaprvé riziko, o kterém jsem už mluvil. Zadruhé celková situace na trhu, kdy si firmy nyní pečlivě vybírají, do čeho budou investovat. Nechci říci, že bychom nebyli lukrativní, ale z pohledu valuace pro ně teď nejsme zajímaví. Investor se dívá jen na finanční ukazatele, které ne vždy odrážejí realitu toho, co člověk kupuje. Pro investory jsou lokálně zajímavá velmi jednoduchá řešení, která jsou pochopitelná pro laika. Jsou tu i velmi sofistikované projekty, ale myslím si, že menší investice a méně rizikové, více pochopitelné věci pro obecenstvo jsou přijatelnější.
Roman Olejnikov (30)
V minulosti pracoval jako IT konzultant na volné noze a několik let zastával pozici regionálního ředitele české softwarové firmy Easy Software vyvíjející nástroj pro projektové řízení. Ve společnosti Nectain pracuje jako řídící partner od roku 2022, kdy dostal na starost přesunutí firmy z Ukrajiny do Česka.
