Rozdílné názory státu a solárních firem na zavedení 26procentního odvodu z výnosu fotovoltaických elektráren skončily před několika lety před arbitrážními soudy. Dosud přitom Česko řešilo třicítku mezinárodních sporů a devět arbitráží stále probíhá. „Jste výjimka, tolik sporů na tak malou zemi. Ale z pohledu investorů byl stát vůči nim v některých případech nespravedlivý a oni se museli prostě bránit,“ říká Frank Schulte, tajemník sdružení zahraničních i tuzemských investorů v oblasti solární energetiky IPVIC.
Ministerstvo financí nedávno oznámilo, že vyhrálo čtyři arbitráže, které souvisejí s investicemi do fotovoltaických elektráren, za zhruba půl miliardy korun. Poslední ale stále běží, jak to?
Když skupina solárních firem v roce 2013 zažalovala Českou republiku, existovala jen jedna žaloba od všech společností, které se cítily poškozeny. Ministerstvo se ale tehdy ohradilo a řeklo, že je nutné, aby došlo k rozdělení té jedné velké arbitráže do několika menších. Tak vzniklo několik menších procesů, které se projednávaly u tří různých soudů. Museli jsme toto rozhodnutí akceptovat, z jejich strany to byla adekvátní reakce.
Proč tedy ale jeden případ stále běží a proč ostatní prohráli? Je to osobami arbitrů, je to smlouvami, kterými se případ řídí?
Případ i žaloba jsou v principu stejné. Samozřejmě záleží na senátu, arbitrech, ale stát si v těchto případech vybírá to nejlepší a žalobce také. Zároveň ale záleží na aspektu individuálních dat stěžovatelů a na tom, jak jsou připraveni a jak celou arbitráž pojmou.
Byla to nejlepší věc, co mohl stát udělat? Donutit vás rozdělit jednu velkou žalobu na několik malých případů? Bylo by to pro něj méně náročné než mít jeden velký případ?
Nebylo by to pro něj víc komplikované, ale při jedné arbitráži nesl větší riziko – měl by býval jen jednu šanci a buď by vyhrál, nebo prohrál.
Rozhodnutím o rozdělení to zkomplikoval firmám, které původně mohly v jednom velkém případu sdílet náklady řízení a arbitráže. Takhle musela každá firma vše řešit po své linii.
Samozřejmě. Náklady se tím výrazně zvýšily, lhůty prodloužily, bylo potřeba více soudů, platit několik soudních řízení, všechno se muselo dělat několikanásobně.
Doufal stát, že tímto krokem vás od zahájení arbitráže odradí?
Nevím, v co stát doufal. Předpokládám, že to byla součást strategie. Z jedné velké arbitráže bylo několik menších a nákladnějších.
Vy krom toho, že jste tajemníkem IPVIC, jste také spoluvlastník a manažer společnosti Voltaic, jedné z těch, která arbitráž s českým státem prohrála. Jak arbitráž a letitý spor ovlivnily chod vaší společnosti?
Obrovsky. Arbitráž je finančně velmi náročná, takže to samozřejmě mělo velký vliv. Dopadá to na zaměstnance, jejich práci, máte dodatečnou agendu právě s arbitráží, jde o tuny dokumentů, jednání, právníky a mnoho dalšího. Ale rozhodli jsme se tehdy, že do boje půjdeme. Možnost, že prohrajeme, vždycky byla. Stalo se. Smůla.
Základní náklady arbitráže se pohybují mezi 30 miliony a 50 miliony korun. Tolik vás to stálo?
Vždycky záleží na mnoha faktorech. Tím, jak jsme arbitráž vedli s dalšími firmami, náklady jsme sdíleli v poměru k výši investice. Tedy čím vyšší investice byla, tím vyšší část nákladů ten který žalobce nesl. Ale jinak ano, pro Voltaic to bylo zhruba těch zmíněných 30 milionů až 50 milionů korun, co jsme museli vydat.
Stejnou sumu za to pak platí i stát?
Minimum bych odhadl na pět milionů eur (v přepočtu zhruba 129 milionů korun).
Získá česká strana díky posledním čtyřem vítězstvím více sebevědomí nejen v tom posledním solárním případu, ale i obecně? Posílí to její pozici?
Netuším, nedokážu odhadnout.
Do současné doby bylo v Česku ukončeno třicet arbitrážních sporů, dalších devět ještě probíhá. Jsou to obvyklá čísla pro takovou zemi?
Jste výjimka, bohužel špatná. Tolik arbitráží proti státu na tak malou zemi... Zahraniční investoři množství mezinárodních sporů sledují, bez ohledu na to, jak spory dopadají. Je to signál, jak v dané zemi funguje právo a jaká je právní jistota.
Proč tu těch sporů bylo tolik? Bylo Česko snadno žalovatelné?
Předpokládám, že hlavním důvodem byly nedokonalé a nesprávné postupy či předpisy, které tady vláda a stát stanovily. A jelikož to udělaly několikrát v různých oborech, případech, tak si investoři chránili své investice. Nemyslím, že by si investoři mysleli, že s Českem je jednoduché vyhrát, ale země byla z pohledu investorů vůči nim v některých případech nespravedlivá a oni se chtěli prostě bránit.
Když se vrátíme k té poslední běžící arbitráži se subjekty, které také patří do IPVIC. Byla u všech – tedy u nyní prohraných čtyř sporů i u té poslední – stejná jurisdikce? (v mezinárodním právu místo a typ smluv, na základě nichž se projedná konkrétní případ – pozn. red.)
Ne, byla rozdílná. Všechny žaloby byly řešeny na základě Energy Charter Treaty (ECT) a také podle bilaterálních investičních dohod mezi jednotlivými stranami sporů. Ale šlo o pět různých států, existovaly tedy spory Lucembursko–ČR, Německo–ČR, Británie–ČR, Kypr–ČR, Nizozemsko–ČR. Žalobci pocházeli z pěti různých států, ale žaloba byla podána na základě ECT plus relevantní mezinárodní investiční smlouvy.
To, kdo vyhraje jurisdikci, bývá u mezinárodního sporu zásadní. Jak si vedlo Česko?
Český stát dosud vždy všechny případy v jurisdikci prohrál. Tedy všichni žalující získali jurisdikci podle svého.
Bývá obvyklé, že když se vyhraje jurisdikce, je to první signál vítězství i v meritu – tedy konkrétním posouzení samotného případu, že?
Je to první test. Ale poslední roky mě naučily, že nic normálního a obvyklého u soudních sporů, i těch mezinárodních, neexistuje.
Podle informací, které má deník E15 k dispozici a o kterých již informoval, zažaloval český stát u švýcarského soudu rozhodnutí žalobců v tom posledním případu, jenž stále běží. Na výsledek už se čeká rok.
Už to trvá více než 15 měsíců. A většinou rozhodují ve lhůtě zhruba pět až sedm měsíců. Tohle tu nikdy předtím nebylo. Můžeme spekulovat o čemkoliv, ale předpokládám, že opravdu chtějí mít dobré rozhodnutí. Ačkoliv každý právník ve Švýcarsku, který je obeznámen s tím případem a zná procedury tamních civilních soudů, se opravdu diví, jak to, že to trvá tak dlouho.
Existuje nějaký časový rámec, dokdy musí rozhodnout?
Ne. Co já vím, tak není žádná lhůta, kdy by měli rozhodnout. Mohou si dát na čas klidně další rok, dva, tři. Musí se pouze čekat.
Osoby arbitrů a vůbec institut arbitráže byly považovány vždy za nějakou poslední instanci s jasnými pravidly a s nějakou úctou. Jak se pak dívají arbitři na postup českého státu, který je u civilního soudu zažaluje, a tedy zpochybňuje jejich rozhodnutí?
Nevím, jak to vidí právě tito, ale víme obecně, jak se arbitři dívají na snahu členských států unie bojkotovat bilaterální investiční dohody. Řada arbitrů dokonce z řízení odchází, protože jsou na ně vyvíjeny politické tlaky, což často nemají zapotřebí.
Může tedy být krok českého státu brán jako signál, že arbitrážní soudy jsou zbytečné? Může to ovlivnit budoucnost arbitrážních řízení jako takových?
Když to dáme do větších souvislostí v celé Evropské unii: momentálně unie dělá, cokoliv může, aby bojovala proti arbitrážním případům mezi jednotlivými členy unie. Staví se proti stížnostem, žalobám a v principu proti arbitrážím. Evropská unie postupuje vlastně proti všem investorům, kteří se prostřednictvím bilaterálních investičních dohod snaží domoci svých práv a vyřešit své obchodní problémy, když to jiným způsobem nejde. Investoři přitom ale musejí mít právo ochránit své investice.
Z vašeho pohledu to povede k tomu, že institut arbitráží může být zrušen?
Myslím, že mezi členy unie v nějakém čase v budoucnu arbitrážní řízení skončí.
Co znamená v budoucnu? Je to blízko?
Nedokážu odhadnout, ale může se stát, že to bude v příštích dvou až pěti letech.
Jakože do pěti let už nezačnou žádné nové arbitráže, protože nebude kde je řešit a kdo by je řešil?
Je možné, že pak už žádné nové arbitráže mezi členskými státy Evropské unie nepřibudou. Problém je, že dosud v evropském právu není nic, co by ochránilo investora v cizí zemi, aby se mohl případně bránit a zajistit bezpečnost své investice. Nevím, s jakým řešením hodlá unie přijít, prý mají nějaké nápady, ale zatím není alternativa.
Co to bude znamenat?
Myslím, že obecně se předpokládá, že investoři své investice budou chránit jinou cestou. A pro případy potenciálních sporů třeba změní jurisdikci na britskou nebo švýcarskou, budou třeba vytvářet americké či asijské holdingové společnosti. To už se děje a ten trend to jen podpoří. Útoky na arbitrážní řízení, jež do té doby mělo respekt v právní i finanční obci, důvěře investorů nepomáhají.
Může s tím souviset i to, proč švýcarský soud stále nerozhodl o žalobě Česka v tom posledním případu?Protože kdyby řekl, že stát je v právu a rozhodnutí arbitrů bylo špatné, je to další signál, precedens, že zrušení arbitráží je správná cesta?
Ano, může to být precedens a předpokládám, že to je i jeden z důvodů, proč švýcarský soud tak dlouho otálí s rozhodnutím. Ale pořád je to Švýcarsko, nikoliv Evropská unie, je to nezávislý soud. Každopádně na to rozhodnutí si musíme počkat.
| Frank Schulte |
Absolvent strojírenské fakulty v německých Cáchách, následně získal titul MBA na univerzitách v Rochesteru, USA a Nyenrode v Nizozemsku. První společnost zabývající se fotovoltaikou založil v roce 1988 v Německu, později ji prodal firmě Shell Solar. Investoval do několika společností zabývajících se instalacemi solárních kapacit samostatně i ve spolupráci s podniky v Německu, Španělsku, Itálii i ČR. Od roku 2010 je výkonný partner společnosti Voltaic Network, o rok později se stal tajemníkem sdružení IPVIC. |
