Nový zákon lex Ukrajina II byl přijímán v Poslanecké sněmovně jako motivace pro uprchlíky ke vstupu na trh práce, tu je ale podle Magdy Faltové, ředitelky Sdružení pro integraci a migraci a předsedkyně výkonného výboru Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty třeba hledat jinde. Například ve formě zkrácených úvazků, jazykových kurzů a vzdělávání.
Byl na letošní migrační vlnu systém v České republice připravený?
Nebyl. Ministerstvo vnitra říkalo, že jsou připravené krizové plány, byly ale koncipované na desítky tisíc lidí, ne statisíce. Připravení jsme tedy nebyli, je ale otázka, jak moc si to můžeme vyčítat navzájem. Taky jsme nepředpokládali, že vypukne válka na Ukrajině a přijdou sem statisíce uprchlíků. Z toho pohledu zvládla Česká republika přijetí relativně dobře. Z pohledu zevnitř jsou témata, kterým se tehdy měla věnovat větší pozornost a nyní už se dostáváme do fáze, kdy ty věci začínají být mnohem komplikovanější.
Víte, jaká je v současné době podpora veřejnosti vůči ukrajinským uprchlíkům?
Veřejnost i politické osobnosti k přijetí přistupují jinak, pozitivně, ač teda samozřejmě cítíme, že se to již proměňuje. Určitě se snižuje, ale zatím nevnímáme nějaký markantní propad. Ještě pořád to většina společnosti vnímá jako potřebu a projev humanity, ztotožňují se s tím.
Vaše sdružení pomáhá uprchlíkům se integrovat. Co je momentálně největší překážkou pro jejich začlenění do společnosti?
Potřebujeme lidi dostat do stabilního bydlení, které prostě není dostupné. Dalším tématem je vzdělání. Základní, mateřské a střední školy vnímáme jako základní problém. Řešení zatím nepřichází, obáváme se segregace ve školách, že se do škol děti nedostanou a zůstanou mimo systém vzdělávání. Samozřejmě se obáváme i reakce veřejnosti. Pokud by se navyšoval počet dětí ve třídách, česká veřejnost to pozitivně nepřijme. Nejpalčivější jsou ukrajinští středoškoláci, kteří se reálně na školy nedostali a nedostanou. Když děti nejsou umístěné v mateřských a základních školách, rodiče nemůžou pracovat. Proto je otázka, jak nastavit integraci na trh práce, aby se dařilo využít kvalifikačního potenciálu lidí, a aby byli schopní skloubit péči s prací.
Jsou investice ze strany vlády dostatečné?
Velmi těžko se mi posuzuje, zda vláda investovala dost. Není úplně patrné, jak jsou investice strukturované, kam prostředky plynuly. Víme, že stát musí nějak zareagovat, což je drahé. Kdyby nezareagoval, tak to bude pravděpodobně ještě dražší. Ve výsledku efektivní reakcí ušetřil dost peněz. Co se týče investic dál, tak jsou zásadní investice do bydlení a školství. Ty se nám vrátí. Je to infrastruktura, která tu zůstane spolu s částí lidí, a čím budou integrovanější, tím větší benefity z toho společnost bude mít. Už teď je má. Lidé, kteří pracují, generují příjmy do státního rozpočtu. I dávky, které se tady vyplatí, se tu utratí, takže na ně nemůžeme zjednodušeně koukat jako na ztrátu, ale jako investici.
Plán, kdy se snižuje humanitární dávka, není dostatečný. Speciálně pro lidi, kteří z mnoha důvodů nemůžou vstoupit na trh práce. Je potřeba opatření přijímat tak, abychom zranitelné skupiny nevylučovali. U starých lidí a handicapovaných je potřeba myslet na to, aby nepropadávali systémem a nedostávali se do neřešitelných situací a měli jsme vytvořená individuálnější opatření než ta současná. No a pak jsou zjevně neekonomická opatření, například že se lidé mají po 150 dnech stát plátci pojištění.
Vy proti tomu vystupovala, můžete to rozvést?
Lex Ukrajina II přináší změnu v tom, že Ukrajinci, kteří nepečují o děti do sedmi let anebo o dvě děti do patnácti let, a ti, kteří jsou starší osmnácti let a mladší 65 let a nepracují, tak se stávají samoplátci na veřejném zdravotním pojištění. Je to stejná úprava jako v případě občanů České republiky.
Ve chvíli, kdy nepracujete, přihlásíte na Úřad práce a hradí to za vás stát. Čechů, kteří třeba pečují o osobu starou, nebo mají nějaký stupeň invalidity, se to netýká a hradí pojištění stát. U Ukrajinců to tak není. Vozíčkáři s jazykovou bariérou, i třeba v aktivním věku, kteří přijeli z válečného konfliktu, si práci nenajdou a budou muset na Úřad práce. A spousta dalších lidí. Ministerstvo to odhaduje zhruba na deset tisíc lidí. Ti všichni by měli a pravděpodobně půjdou na Úřad práce.
Zatěžujeme úřady práce, abychom došli do situace, kdy pracující pojištění platí a za všechny ostatní to ve výsledku platí stát stejně, akorát mu k tomu přibude administrativa. Tohle opatření bylo přijímáno ve Sněmovně jako motivace pro vstup na trh práce, ale ty je třeba hledat jinde.
Kde například? Co mohla vláda udělat jinak pro lepší zapojení do pracovního procesu?
Vláda neměla předkládat lex Ukrajina II tím způsobem, jakým to udělala. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka také neměl dávat pozměňovací návrh do vládního návrhu zákona k dávkám v situaci, kdy to opět nediskutovali s nevládním sektorem. Důležitá je podpora zkrácených úvazků, kurzů češtiny, dětských skupin, cílených rekvalifikací, práce s job cluby a podpoření kapacity. Ne zrovna úřadu práce, to není odpověď, ale využít evropské fondy i na dotovaná a podporovaná zaměstnání, pracovní stáže, abychom lidi potom překlopili do standardního zaměstnání.
Právě u zmiňovaného lex Ukrajina II. vzniká problém, že nedostanou příspěvek například lidé, kteří mají od státu zajištěné ubytování včetně celodenní stravy a základních hygienických potřeb. Není tohle další překážkou pro vstup na trh práce, když najednou nemají žádné peníze k dispozici?
Určitě je, zároveň jsou ale tato zařízení umístěná v lokalitách, kde žádná práce není, nebo se k ní stejně nedostanou. Ve chvíli, kdy lidé bydlí v Bělé-Jezové s nejbližší vesnicí o pět kilometrů dál, se nepředpokládá, že by se s integrací na trh práce pracovalo. V této fázi je to téma lidské důstojnosti a faktu, že by lidé měli mít alespoň nějaké základní kapesné, ze kterého si individuální potřeby zajišťují. Ať už je to bonbon pro dítě, nebo to, že jdou na výlet.
Když se vrátím k samotnému zaměstnání, na mnoha pozicích je více než tisíce volných míst, chybí například dělníci a ostatní pracovníci ve výrobě nebo uklízečské pozice. V rámci projektů ekonomické migrace byla tato místa v minulosti zaplňována i zaměstnanci z Ukrajiny, v březnu byl však tento program pozastaven, ze země navíc odcházejí většinou ženy s dětmi. Je tu někdo, kdo by mohl tato vyprázdněná místa zaplnit?
Někteří lidé, kteří přišli z Ukrajiny, ta místa částečně zaplní a měli bychom hlavně vést debatu o tom, jaká jsou to pracovní místa, jak jsou placená, jaké benefity mají a jak zaměstnavatel o své zaměstnance pečuje. Víme, že za minimální mzdu to nikdo jiný moc dělat nebude a je otázka, zda je minimální mzda skutečně důstojná jako odměna za práci.
Téma zahraniční zaměstnanosti je určitě velké z hlediska ochrany pracovních práv, samotné nastavení lidi vhání do závislosti na zaměstnavatelích. Protože je nepřehledné, zaměstnavatel má relativně velkou moc. Lidé přijedou na zaměstnaneckou kartu a prvních šest měsíců nemůžou změnit práci, aby neztratili oprávnění k pobytu. To všechno jsou věci, které nějakou roli hrají a je důležité se o nich bavit.
A víte, zda momentálně dostávají uprchlíci stejnou mzdu jako čeští pracovníci, nebo převážně figurují jako levná pracovní síla?
Nedá se to zjednodušit. Jsou určitě zaměstnavatelé, kteří si jsou vědomi zákazu diskriminace a platí férově, někteří se neférově chovají i k českým občanům. Naše zkušenost, a trochu to vyplývá z toho, že se s lidmi setkáváme ve chvíli, kdy mají problém se zaměstnavatelem, je, že dostávají nízké mzdy. Příkladem je jiná částka na smlouvě a jiná vyplácená částka. Celý problém švarcsystému a nějaké formy nelegální práce je problém českého trhu práce obecně a na cizince dopadá.
Přichází sem i vysoce kvalifikovaní lidé z Ukrajiny. Probíhá u nich rekvalifikace?
Pro vysoce kvalifikované je v některých odvětvích snazší si sehnat práci - IT sektor, grafici. U lékařů a pedagogických profesí, kde je potřeba znalost češtiny a aprobační zkoušky, je rekvalifikace velké téma, obzvlášť, když se jedná o sektory, kde nám zaměstnanci chybí. Nemá to však úplně jednoduché řešení. Český systém je rigidní, ale zároveň je potřeba naslouchat hlasům o nutnosti zajistit kvalitu péče. Diskutuje se o tom už mnoho let a řešení nejsou úplně v dohlednu.
Podle ministra vnitra Víta Rakušana si práci našlo až 77 tisíc uprchlíků. Je to podle vás vysoké číslo?
Je. Musíme se však ptát, jaká je to práce a na jakou formu úvazku. Máme zkušenost, že zaměstnavatelé často nabízí pouze dohodu o provedení práce s tím, že pokud se jedinec osvědčí, tak nabídnou pracovní poměr, který ale opět obsahuje zkušební dobu. Nevnímáme to pozitivně, na druhou stranu té práce není tolik a lidé ji potřebují.
Není i pro ně výhodné mít dohodu, když doufají, že se brzy vrátí zpátky a dohoda je rychleji zrušitelná?
Tak se to prezentuje, ale já se s tím neztotožňuji. Pracovní poměr lze zrušit dohodou, výpovědí, zkrátit dobu. Myslím, že je málo zaměstnavatelů, kteří by lidi „násilím“ drželi. Což ani nejde, když lidi odjedou, tak s tím zaměstnavatel nic neudělá. Samozřejmě u malých úvazků pro soulad práce s péčí o děti to chápu a je to legitimní nástroj, ale myslím si, že bychom se měli trochu více podívat do dat.
Konkurují si vzájemně uprchlíci s českými pracovníky na trhu práce?
V tuhle chvíli je nezaměstnanost opravdu nízká, takže bych řekla, že nekonkurují, jen v individuálních případech. Rozumím ale obavám především nízkokvalifikovaných pracovníků, kteří se uchází o podobné pozice. Je potřeba, aby stát peníze na aktivní politiku zaměstnanosti delegoval a udržoval rekvalifikační a další podpůrné programy i pro české občany. Řešením není, že zaměstnáme Ukrajince a budeme tu mít zvětšující se skupinu nezaměstnaných nízkokvalifikovaných osob.
Někteří z ukrajinských uprchlíků se již rozhodli z mnoha důvodů vrátit domů. Kdo jsou ti, kteří tu zůstávají? A proč?
To zatím nevíme. Ti, kteří odchází, se někdy zase vrací zpátky, třeba zjistí, že kvůli bezpečnosti tam žít nemůžou. Víme, že tu zůstávají lidé, kteří jsou z oblastí, u kterých je návrat nereálný. U ostatních je to různé. Starší lidé se chtějí spíš vrátit, ale to je stejné jako u každé jiné migrace. Spousta lidí si začíná uvědomovat, že to nebude tak rychlé a jednoduché. Předpokládáme, že tu zůstane třetina, což je pořád vysoké číslo.
Praha ke konci května ukončila pomoc na hlavním nádraží, v polovině června také Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině (KACPU) ve Vysočanech, a to z důvodu přetížení hlavního města a chybějícímu systému přesunu uprchlíků do jiných a méně vytížených krajů. Bylo to podle vás jediné řešení, které Praha v tu chvíli mohla podniknout?
Určitě ne. Ničemu to výrazně nepomohlo a zkomplikovalo to život lidem přijíždějícím na hlavní nádraží i těm žijícím tady. Ukrajinci se přesunuli na pracoviště Ministerstva vnitra, kam chodí i jiní cizinci si vyřizovat věci, takže se protáhla doba.
Jako organizace pracující v Praze jsme se dozvěděli o uzavření KACPU z médií, což je zvláštní způsob komunikace. Mělo to jiná řešení. Ale frustraci rozumím, i tomu, že je těžké nastavit relokace lidem, kteří zde již jsou. U těch prvoregistrovaných by ale relokace byla relativně jednoduchá: Pokud nemáte vlastní ubytování, které je alespoň na dobu šesti nebo tří měsíců, najdeme vám ho v jiném regionu, kde kapacity jsou.
Dá se to nastavit i opatřením, že pokud je zatížení na obyvatele nad nějaké procento, vyhlásil by se tam stop stav. U prvoregistrací je relokace vlastně jednoduše nastavitelná, nemluví se o ní skoro vůbec a myslím, že by to byla odpověď. Pro mě je problém nejen na straně magistrátu, i odpověď státu mohla být zrealizovatelná a tím pádem by k tomuto nedošlo.
V jakých krajích tedy ještě jsou dostatečné kapacity?
Některé kraje jsou vytížené velmi málo, například Olomoucký. Je to o tom s těmi lidmi pracovat, protože by podmínky skutečně mohli mít jinde lepší díky nižším životním nákladům. Přijíždí i lidé, kteří nejsou z velkých měst, takže se tady ani komfortně necítí. Do Prahy šli prostě proto, že jiné město neznali, nebo věřili, že to bude jednodušší a my je teď nemáme kam odeslat.
Jak jste zmínila, informace se dozvídáte z médií. Na nekoordinovaný přístup a nespolupráci ze strany vlády si organizace řešící migraci stěžují dlouhodobě. Zlepšuje se situace?
Trochu se to asi zlepšuje. Měli jsme setkání s ministrem vnitra, takže jsme se o nějakých možnostech a věcech, které my vnímáme jako víc důležité, bavili. Já bych ale uvítala větší otevřenost a diskuzi k systému opatření, která úplně neprobíhá. Jsme v pracovních skupinách, ale nevede se systémovější diskuze nad tím, jak se dobrat k naplňování strategie, kterou vláda přijala.
